Génius i padouch. Dvě tváře Michaela Schumachera

„Když se řítíte do zatáčky rychlostí 240 km/h, musíte mít jistotu, že z ní ve zdraví vyjedete. A k tomu je třeba zvláštní talent. A ten Michaelův, jeho přirozená rychlost byla vyšší než u kohokoliv dalšího. A co u něj bylo speciální, že svým talentem neplýtval," přemítá v dokumentu Ross Brawn, který jako technický ředitel i týmový šéf strávil po boku Schumachera bezmála dvacet let. „Sledovat Michaela Schumachera bylo nesmírně vzrušující. Jezdil stylem založeným na 100% koncentraci a 100% odhodlání," přidává sportovní novinář Richard Williams.

Na první dobrou může vzniknout pocit, že dlouho očekávaný snímek (premiéra byla původně plánovaná na rok 2019), sklouzne k čisté adoraci legendy. Takový záměr ale od režijního tria Hanns-Bruno Kammertöns, Vanessa Nöckerová a Michael Wech (mj. ceněný dokument o Borisi Beckerovi) nelze čekat. A bezmála dvouhodinový film tak kromě vynikající sbírky skvělých archivních záběrů nechá nahlédnout i do mnohovrstevnatého Schumacherova charakteru.

Supertalentovaný kluk z nepříliš zámožné rodiny, který v roce 1983 reprezentoval na motokárovém MS Lucembursko, protože doma nebyly peníze na kvalifikace v Německu, nastoupil do F1 v roce 1991 jako záskok v týmu Eddieho Jordana pro Velkou cenu Belgie ve Spa a hned ve svém prvním závodu se postaral o senzaci. Mezi matadory v čele s Ayrtonem Sennou, Alainem Prostem či Nigelem Mansellem, zajel tehdy 22letý nováček v kvalifikaci sedmé místo (ze závodu pak musel kvůli poruše spojky odstoupit).

„Byli jsme před závodem na večeři v pizzerii, a to bylo naposled, co nás nikdo neobtěžoval," vzpomíná s úsměvem někdejší manažer Willi Weber.

Nečekaná premiéra ovšem měla patřičný efekt. Po Schumacherovi okamžitě sáhl Flavio Briatore a od roku 1992 začala hvězda německého mladíka stoupat v barvách týmu Benneton strmě vzhůru. Současně se ale vynořily první kontroverzní momenty. Například ve vztahu s novináři. „Michael chtěl normální život a nechápal, proč by ho neměl mít. Působil proto někdy velmi rezervovaně a nesympaticky," přitakával Jean Todt, další ze Schumacherových šéfů a dodnes blízký přítel.

A záhy přišly i první ostré potyčky se soupeři. Třeba když Schumacher v Magny-Cours sestřelil nedotknutelného Sennu, který si s ním incident na archivních záběrech s obdivuhodným klidem vyříkává v boxech. A německý jezdec evidentně příliš nechápe proč. „Staří lvi cítili, že se objevil mladý kus," usmívá se Briatore.

Byla to přitom Sennova smrt v Imole v roce 1994, která Schumachera zasáhla víc než ostatní. Legendární Brazilec totiž osudně vylétl ze zatáčky Tamburello a fatálně narazil do zdi přímo před očima Schumachera, který jej na trati stíhal. „To bylo poprvé, co jsem v Michaelovi spatřil jiného člověka," přiznal Briatore.

To už ale Schumacher bojoval o první mistrovský titul s Damonem Hillem. A v rozhodující Velké ceně Austrálie přišla další kontroverzní srážka, která přinesla Německu prvního šampiona F1 v historii. Úspěšná obhajoba o rok později znamenala bod zlomu a váhání, kam dál.

Nakonec zvítězila nabídka Ferrari, které na titul toužebně čekalo od roku 1979. Jenže ani Schumacherova genialita zprvu nedokázala stojaté vody rozhýbat. „Byl to symbol impotence," vzpomíná jeho tehdejší týmový parťák Eddie Irvine na legendární fotografii nepojízdného rudého vozu i s budoucí legendou v kokpitu na korbě odtahového vozu. Schumacherovo odhodlání a nasazení ale nakonec prostoupilo napříč Maranellem, byť čekání na titul pokračovalo. Ještě v roce 1996 Scuderia slavila triumf v Barceloně, kde „Schumi" převedl nezapomenutelnou jízdu na totálně promočené trati. „Nikdo nechápal, jak to s tím autem dokázal," kroutí dodnes hlavou Irvine.

O rok později přišel zřejmě nejtemnější moment celé Schumacherovy kariéry. V titulovém duelu s Jacquesem Villeneuvem při rozhodujícím závodu v Jerezu Kanaďana v tísni naboural a odmítl uznat, že vina je na jeho straně. Názor sice časem změnil, disciplinárka FIA jeho čin ale nakonec odměnila diskvalifikací z celého ročníku MS (tento fakt překvapivě v dokumentu nezazní). „Tyhle věci je těžké soudit. Byl to ale jeden ze dvou nebo tří momentů v jeho kariéře, kdy nad sebou ztratil kontrolu," podotkl Brawn před kamerou. „Byla to svým způsobem paranoia, protože Michael závodil hlavně sám se sebou," přitakavá s úsměvem Mark Webber.

Incident v Jerezu sehrál nicméně svou roli. Schumacher začal pochybovat, zda je v jeho silách dát Ferrari to, proč přišel. A začal pracovat ještě intenzivněji. S několika mechaniky zůstával do noci v garáži, na okruhu v Maranellu testoval klidně do tmy, jejíž klid rušil řevem motoru a do ruda rozžhavenými brzdovými kotouči.

Dokument ale současně odhaluje, že v soukromí se uměl německý jezdec absolutně uvolnit a sundat masku stoického profesionála. „Zažil jsem s ním spoustu večerů u koly s bacardi a doutníkem. To byly dva obrazy jeho osobnosti. Na jedné straně absolutní profík a tvrdý závodník, na druhé rodinný typ a člověk do společnosti," vzpomíná s lišáckým úsměvem David Coulthard. „Miloval večírky. Přišel vždycky první a odcházel poslední. Zvláštní zálibu měl v házení lidí do bazénu. A taky moc rád a moc špatně zpíval," prozrazuje manželka Corrina u domácích videí z oslav, z nichž vyčnívá společné pěvecké vystoupení právě s Coulthardem.

V momentě, kdy usedl do kokpitu, se ale opět měnil v absolutní stroj. I tak následující dvě sezony nedokázal sen Ferrari splnit, tituly bral McLaren a jeho tehdejší hvězda Mika Häkkinen. S Létajícím Finem i jeho parťákem Coulthardem měl Schumacher již tradiční kolize a slovní potyčky a jeho pochybnosti o splnění vytyčeného úkolu sílily.

Obrovský tlak a s ním spojená emocionální křehkost tak odhalila kus Schumacherova nitra třeba po triumfu v Monze, jímž Němec vyrovnal počet vítězství Ayrtona Senny. Dotaz na tiskové konferenci týkající se brazilské legendy způsobil Schumacherův emoční kolaps a plačící pilot Ferrari dovedl k slzám i vedle sedícího Häkkinena.

Poslední rok 20. století se ale nakonec stal symbolem návratu Ferrari na piedestal formule 1. Rozhodl předposlední závod sezony, říjnová Velká cena Japonska v Suzuce, kterou Scuderia zvládla po nepovedeném startu takticky lépe než McLaren a Schumacher získal rozhodující náskok. Tím odstartovala pětiletá nadvláda rudých vozů, kterou narušil až tým Renault s Fernandem Alonsem v roce 2005.

„Z Michaela prvním titulem pro Ferrari všechno spadlo. Od té chvíle si závodění užíval, jezdil srdcem. Už nikomu nic nedlužil. A to ho posunulo na další úroveň," vzpomíná ve filmu bývalý televizní komentátor James Allen.

V roce 2006 se Schumacher poprvé s formulí 1 rozloučil, už neměl motivaci pokračovat. Místo adrenalinu na okruzích si užíval s rodinou při skydivingu, při potápění. „Můj návrh, abychom společně jezdili rallye, ale rezolutně odmítl," vzpomíná s úsměvem manželka Corrina, jejíž dojemná zpověď o současné Schumacherově situaci film uzavírá.

Fanoušci slavného pilota s odkladem premiéry dokumentu živili naději, že film přinese světlo naděje v Schumacherově rekonvalescenci z vážného poranění mozku při pádu na lyžích v roce 2013. To však nepřišlo a závěr snímku potvrdil, že stav nejlepšího jezdce v historii formule 1 (příznivci Lewise Hamiltona prominou) zůstává vážný.

Legenda a odkaz největší hvězdy formule 1 ale žije dál. „Michael neznal pocit strachu a ostatní to věděli. A nebyli si jistí, jestli s ním mohou jít do souboje. On o ničem takovém nepřemýšlel, znal dobře své limity. Ostatní si raději řekli ‚To je příliš riskantní' a ubrali rychlost. To jste od Michaela nemohli čekat," ohlíží se za Schumiho kariérou bývalý šéf F1 Bernie Ecclestone.