Článek
Loňská sezóna pro něj byla za těch více než třicet let závodění jednou z nejhorších. „Hned při prvním startu v mistrovství Evropy na legendárním rakouském vrchu Rechberg jsem havaroval a rozbil auto. Když jsme postavili nové a sezónu nějak dokončili, vyhořeli jsme. Někteří lidé mě podezírali, že jsem si to udělal záměrně po nepovedené sezóně. To je ale obrovský nesmysl, když auta nebyla pojištěná a zničené bylo úplně všechno, včetně počítačů a speciálních přístrojů,“ dodá.
„Jediným pozitivem minulého roku bylo prvenství syna Lukáše v evropském Poháru FIA v kategorii produkčních vozů,“ objeví se mu na tváři trochu radostnější výraz.
Pro mnoho jezdců by tahle katastrofa znamenala konec závodění. Jenže Vojáčkové jsou nezmaři. „Několik let říkám, že už končím. Mam poháry a věnce z evropských i domácích šampionátů, Zlaté volanty. Nemám komu co dokazovat. Jenže závodění mě pořád baví. Zejména, když jezdí i syn a poráží mě. Je to motivace, adrenalin. Hned po tom požáru jsme si řekli, že to nevzdáme,“ říká odhodlaně.
Jako Fénix z popela
Z dílny zůstaly jen obvodové zdi, použitelného materiálu byla malá hromádka, zato zničených věcí několik nákladních aut... Museli začít doslova od píky. „V nejtěžších chvílích se ukázalo, jak skvělé lidi mám kolem sebe. Manažerka Kateřina Hájková okamžitě začala organizovat nové prostory pro příprav vozů a zázemí týmu, nová závodní auta. Tým mechaniků pomáhal se vším, co bylo potřeba. A hlavně, zůstali nám věrní naši partneři, především Auto Kelly, Puro Klima a Jistab. Hodně nám pomohly i Autoklub ČR a Federace automobilového sportu. Oba jsme v české reprezentaci pro závody do vrchu,“ pokračuje Petr Vojáček ve svém, v této fázi už spíše pohádkovém příběhu.
„Ještě v lednu mechanici zalehli pod Mitsubishi Lancer Evo VIII, které jsme koupili pro mne. Později jsme zprovoznili jeden zvedák a v březnu druhý. Na tom pak začali připravovat Alfu Romeo 147 pro Lukáše. Postupně jsme rozšiřovali vybavení nové dílny. Jak na co byly peníze,“ dodá jedním dechem.
Petr Vojáček testoval nové mitsubishi nejprve na letišti.foto: Kateřina Hájková
O víkendu na Rechbergu
Nastal boj s časem, doslova o každou hodinu. „Obě auta už nepojedou skupinu produkčních vozů, ale v kategorii A, která jev mistrovství Evropy nejsilnější. Konkurence v ní je obrovská, protože tu jezdí i vozy specifikace WRC. Ale my se nebojíme, je to pro nás další výzva. Zatímco já jsem začal s testováním mitsubishi minulý týden, Lukáš s alfou až v tomto týdnu,“ praví odhodlaně.
„Počítám, že první část sezóny budeme dolaďovat, protože jsme s technikem Janem Kubíčkem a klukama úplně předělali podvozek, dali novou převodovku, tlumiče, prostě všechno, co bylo potřeba, aby mi auto sedělo, tak říkajíc, do ruky. Mám za ty roky dost zkušeností s vozy s pohonem čtyř kol, ale s tak silným, jako je tohle mitsubishi, jsem ještě nezávodil. Má 450 koní a z 0 na 100 kilometrů v hodině se dostane za tři sekundy. Za volant usedám s patřičným respektem a pořád se učím,“ přizná Petr Vojáček, který bude společně se synem Lukášem o první body do letošního seriálu mistrovství Evropy bojovat o tomto víkendu v Rakousku na Rechbergu.
Kastelán na Brandlíně
A aby ta pohádka byla dokonalá, Petr Vojáček prozradí... „Spravuji také rodový majetek, kterým je zámek Brandlín v jižních Čechách. Leží poblíž Červené Lhoty a hradu Choustník. Nepřevzali jsme ho v ideálním stavu, takže prochází rekonstrukcí do původní podoby. Část už je přístupná. Především spodní původní prostory, Rytířský sál, věž. Připravujeme instalaci sbírky zámeckých hodin a další zajímavosti. Ve spodní části chceme vybudovat stylovou restauraci a také zpřístupnit věž, z níž je nádherný rozhled po krajině. Plány máme velké a krok za krokem je realizujeme za pochodu, takže ještě před hlavní částí této sezóny by podstatná část toho, o čem hovořím, měla fungovat. Pracuje tu výborná parta šikovných lidí,“ říká pyšně Petr Vojáček.
Rodová chlouba, zámek Brandlín, kde Petr Vojáček dělá kastelána.foto: Kateřina Hájková
K zámku, původně obranné tvrzi, patří i krásná obora s daňky a muflony. „Je tu nádherně. Když mám čas, trávím ho tady. Zatím spím v karavanu, protože úpravy části věže na obytný prostor přijdou na řadu později. Přednost mají prostory a expozice přístupné veřejnosti. Zámek má bohatou historii a čím se pochlubit. Dělám tu i kastelána a průvodce. Sotva jsme na jaře poprvé otevřeli, přišlo hned dvanáct lidí. Náramně jsem si provádění užil,“ usmívá se Petr Vojáček.
Na Brandlíně má ještě traktor s bagrovací lžící. „Pomáhám lidem v okolí a obci, když potřebují někde něco vyhloubit. Jednak mě to baví, a také si báječně vyčistím hlavu. Lidé jsou tu fajn, oceňují, že chci zámek uvést do původní, tedy barokní podoby po poslední přestavbě. Občas mi říkají zámecký pane, ale to jen žertem. Já se jím rozhodně necítím. Jen chci, aby fungovalo něco krásného po předcích i pro příští generace,“ uzavře povídání špičkový automobilový závodník a nováček mezi kastelány Petr Vojáček.
