Autokrosový šampion Nikodém přešel do Super Buggy a ví: Konkurence je větší, každou chybu trestá

Nebudu tvrdit, že jsem ztratil motivaci, vždycky chcete Evropu vyhrát. Šestnáctistovky mě bavily, prakticky od začátku v roce 2015 jsem jezdil vepředu. V následujícím roce jsem skončil v mistrovství Evropy celkově druhý, v roce 2017 jsem titul vyhrál jako nejmladší šampion v historii. Chtěl jsem samozřejmě obhájit, což se povedlo, a loni získat mistrovský hattrick, to se nikomu ještě nepodařilo. Jenže sezona nevyšla, přesněji poslední závod v Maggioře, kde jsem měl technické problémy a bylo z toho zase druhé místo. V té době už jsme se připravovali na přestup výš. Chtěli jsme jako tým, a hlavně já osobně novou výzvu, a tou jsou Super Buggy.

Nelituji, baví mě to naopak hrozně moc. Ze šestnáctek nás přestoupilo pět z první desítky, už tak byla kategorie Super Buggy doslova našlapaná. Špička se ještě rozrostla, je široká a hodně vyrovnaná. Jsou to nádherné bitvy o centimetry, o každý bodík. Uděláte chybu, a už ji nenapravíte. Soupeři vám nedají šanci. To jsem poznal v nedělním finále v Poříčí. Tenhle adrenalin mě motivuje.

Když jsem před osmnácti lety začínal, pan Hošek už byl legendou a pořád je skvělý. Je obdivuhodné, jak je dobrý v tolika letech. Neumím si představit, že bych ho jednou na závodech nepotkal. Klobouk dolů. Přeji mu pevné zdraví a ať nás dál prohání.

Ve čtyřech, ještě jsem chodil do mateřské školky. Hned první závod v Humpolci jsem vyhrál. Ale měl jsem průpravu, poprvé jsem v minibugině seděl už ve třech letech (směje se). V tom premiérovém závodnickém roce jsem udělal i první titul, v kategorii stošedesátek. Jak jsem rostl a postupoval divizemi, přibývaly tituly a trofeje doma i v Evropě. V Junior Buggy jsem v roce 2014 skončil v evropském šampionátu celkově třetí a šel do šestnáctistovek.

Konkurence je veliká, ale titul v Super Buggy je obrovská výzva a já bych na něj chtěl dosáhnout. Všichni v týmu odvádějí maximum, očekávání fanoušků je logické, i když mě dostává pod tlak. První závod ukázal, že i přes moje chyby jdeme dobrou cestou.

Třeba v tlačenicích si s atmosférickým motorem hrajete, ubíráte, přidáváte, improvizujete. S turbem je to složitější, všechno musí být dopředu spočítané, aby to klaplo. Ale zvládám ho. V Poříčí jsme dokázali, že naše úplně nové auto je schopné bojovat s těmi nejlepšími.

Můžu jen odhadovat, rychlost nemohu sledovat, řády to neumožňují. Ale na rovince to je ke 160 km v hodině. Vím, že na pátý rychlostní stupeň auto dokáže jet dvoustovkou, jenže to prakticky nevyužijeme. Z kopce dolů se hodně brzdí. Musím dávat pozor na svodidla, abych netrefil hlavně ta betonová a dobře najel do ostré levé zatáčky k cílové rovince.

Motor je Honda 1,7 od Marat engineering, s nejmenším turbem, ale nafoukaným na bestii (směje se). Nemám sice nejvíc koní, pohybujeme se mezi 550 až 600, podle mne je nejdůležitější poměr mezi koníky pod kapotou a váhou buginy, především pak přenesení výkonu na trať. Naše bugina má ještě nadváhu, jsme na 740 kilogramech, ale chceme o čtyřicet dolů. Jenže FIA nařídila nová kola, která jsou sama o sobě těžší o deset kilogramů než ta, která doma používáme. Koncept buginy a rám jsou naší konstrukce. Vlastně to roste se mnou od těch nejmenších bugin. Vždycky se snažíme přijít s něčím novým a posunout se dál.

Je to obrovský rozdíl. Už šestnáctistovka je o milionech a Super Buggy cenu násobí. Hlavně letos to bylo a je strašně drahé. Zkoušeli jsme, testovali, spousta věcí se nepovedla, než jsme je vychytali. A každá hadička, každý díl jsou drahé. Jenže pokud chcete jezdit vpředu, nemůžete nic ošidit, na ničem šetřit a sahat po levnějším. Tohle auto jsme testovali nejdéle ze všech, co jsme kdy stavěli. Nevěděli jsme, kdy sezona odstartuje, jestli vůbec, ale makali jsme tak, jako by žádný koronavirus nebyl. Někdy nám dal čas na přemýšlení, jindy práci zastavil. Teď mám za sebou první závod a už víme, co je třeba poladit. Auto premiéru zvládlo, já hůř.

Táta mě do toho uvrtal, tak se musí starat (směje se). Samozřejmě žertuji. Táta je duší týmu a všeho dění kolem. Ze svých firem CM a CM Kartingby to neutáhl, shání partnery, což je těžké, pochopitelně má hlavní slovo a patří mu obrovský dík. Dal kolem mne dohromady také výborný tým mechaniků. Klape nám to, jsme v pohodě, to je důležité.

Normálně chodím do práce. Kdysi jsem hrál dokonce profesionálně florbal. Ještě na střední škole jsem s ním skončil a nastoupil do zaměstnání. Nedělám v rodinné firmě, ale kreslím a chystám plastové věci ve 3D v jedné firmě v Mladé Boleslavi, víc k tomu říct nemohu.