Článek
Berete účast na šampionátu jako vrchol kariéry?
Je skvělé, že tady můžu být. Střípky se různě skládají a všechno, co mě kdy s házenou potkalo, ať dobré nebo špatné, se tak mělo stát. Nejdříve šla moje kariéra strmě vzhůru. Po čtyřech titulech v Karviné, kde tehdy hráli i Sobol, Horák, Szymanski, přišlo bundesligové angažmá v Grosswallstadtu a všechno bylo, jak jsem si vysnil.
Proč se pak vaše házenkářské cesty zamotaly?
Na Evropu dolehla finanční krize a já různě měnil působiště. Třeba v norském Bodö se žilo krásně. Bydleli jsme přímo u fjordu, pro cizince tam ale těžko hledali peníze. Když jsem na další štaci zažil úplnou insolvenci klubu, napadlo mě, jestli se dokážu dál házenou vůbec živit.
S tím souvisel i výkonnostní propad?
Když se děje tolik věcí, proč vás práce nebaví, těžko se budete zlepšovat. Nejde jen o čistě sportovní výkon, ale hodně i o hlavu a nějaké psychické naladění. Probraly mě i ty negativní zkušenosti. Až v Povážské Bystrici jsem přestal tolik lpět na kariéře a zase ve mně chytla jiskra, kterou jsem přenesl i do Hammu. Teď hraju nejlepší házenou svého života.
Všimli si toho i reprezentační trenéři Kubeš s Filipem. Překvapili vás pozvánkou do přípravy na mistrovství světa?
Řekl jsem si, že jestli uvěřili, že mám národnímu týmu ještě co dát, a já se cítím teď fakt hodně dobře, pak zkusím šanci chytit za pačesy. Ani jsem se nenadál, a najednou jsem byl v 31 letech jeden z nejstarších v mančaftu, ale házená mě zase začala neuvěřitelně bavit.
Celých sedm let jste měl rodinu s sebou v cizině, v Hammu už s vámi ale manželka s dětmi nejsou. Co se stalo?
Nic, žádné napětí, jen žena projevila zájem se vrátit. Chápu ji a nechtěl bych, aby zůstávala uvázaná doma. V Ostravě má svou práci, která ji hodně baví. Dělá osobního kouče, těžko by se realizovala v Německu.
Jak nesete to odloučení?
Máme šestiletou dcerku Sofii a o rok a půl mladšího Eliáše. Oba se snažíme vést k tomu, aby nebyli na ničem závislí, takže to odloučení je horší asi pro mě. Jsme ale ve spojení přes Skype. Navíc z Hammu to mám dvacet minut autem na letiště v Dortmundu, odkud lítá linka do Katovic. Když dostaneme pár dní volno, okamžitě vyrážím a jsem za čtyři hodiny doma.
V létě vám končí smlouva, jakou máte představu o házenkářské budoucnosti?
Ještě bych rád nějaký čas v cizině hrál. Lákal by mě návrat do bundesligy, ale budu seriózní a chci jednat i o prodloužení angažmá v Hammu. Tam je zatím pro vedení lepší hrát špičku druhé ligy než být na spodku mezi elitou. Mají ale koncept postupu do pěti let. Je otázka, jestli je to pro mě ještě perspektivní. V Německu jsem si ale hodně zvykl na profesionalitu každým coulem a nevím, jestli bych chtěl doma pracovat a přitom hrát házenou. Třeba v Karviné to teď přitom ani jinak nejde.
Ještě k šampionátu. Jak na vás působí exotický Katar?
Vidět na vlastní oči, jak uprostřed pouště vyrostlo luxusní město, je omračující. Šejkové mají obrovské bohatství, jen nevím, jestli z něj mají i radost. A docela mě zarazilo, když nás na pláži zastavili policista s vojákem, že není přístupná, a říkali, že jde o poslední varování.
Nicméně jste tu kvůli házené. Jak to vidíte s českým postupem ze skupiny?
Musíme se na všechno dívat střízlivě. Teprve teď o něj začneme hrát, první dva soupeři byli jinde a Švédsko je pro mě možná ještě větším favoritem na zlato než Francie. Ukazuje se ale, že když nebudeme mít svůj dobrý den, neprojdeme ani přes Egypt či Alžírsko. V Kataru chtěli udělat pompézní turnaj, jenže způsob, jakým na něj dostali v kvalifikaci vyřazené Německo a Island, byl hodně nešikovný. Měnit pravidla za hry není fér. Ze sportovního hlediska je asi dobře, že zvýšili kvalitu turnaje, ale obecnému vnímání házené tohle fakt hodně ublížilo.
