Hlavní obsah

Veselý pro Právo o životě v NBA: Už jsem tady pár podpisů také rozdal

Jediný český basketbalista ve slavné NBA Jan Veselý se pravidelně dělí o své pocity ze zámoří se čtenáři deníku Právo. Tentokrát stihl fanouškům přiblížit nejen své herní zážitky za velkou louží.

Foto: John Raoux, ČTK/AP

Jan Veselý z Washingtonu (vpravo) se snaží ubránit Dwighta Howarda z Orlanda.

Článek

„Bylo pro mě poctou dostat se už v pěti zápasech do základní sestavy. Samozřejmě, že s maximálním nasazením jdu do hry i ze střídačky a trenér mně to nějak zvlášť nezdůvodňuje, ale už jsem vypozoroval, že u Wizards pozice na střídání kopíruje výkonnost hráčů. Záleží pochopitelně i na typu soupeře, ale v Evropě se mi ta rotace zdála plynulejší.

O to víc člověka potěší, když dostane prostor proti největším hvězdám soupeře po většinu zápasu. Ohromnou zkušeností pro mne bylo hrát na vyhlášeného smečaře Griffina při utkání s Clippers. Jeho styl pozorně studuju, tak jsem i při hře pečlivě pozoroval, co a jak dělá.

Celkově na mě NBA hodně působí jako byznys. Rozhodně je to větší show než basket v Evropě. Neustále se tu pořádají nějaké akce pro fanoušky a nabízí se jim nějak bonusy. Zvlášť, když se týmu nedaří, je to potřebné. Často se stane, že všech dvanáct hráčů mužstva příkazem napochoduje na autogramiádu, takže už jsem pár podpisů také rozdal...

Tento týden tady za mnou byla máma, ségry i další známí. Docela dost početná skupina lidí, ale o víkendu už se bohužel všichni vrací domů. Mrzí mě, že jsem na ně neměl moc času. Pořád jsme trénovali nebo hráli, takže oni si vytvářeli svůj vlastní program a pak mně vyprávěli, jak tu prošli skoro všechna muzea a fotili se u každé památky včetně Bílého domu.

Zašli se samozřejmě podívat i na středeční zápas s New Yorkem. Jako hráči máme k dispozici pár míst přímo dole u palubovky pro rodinné příslušníky, samozřejmě zdarma. Měl jsem tady ale těch známých víc, takže jsem musel žádat o větší prostor. Nebyl s tím problém, všichni měli i přístup do VIP prostoru a takzvaného family roomu, kde se scházejí příbuzní i přátelé všech hráčů. Mohli se tam i občerstvit a sledovat zápas, aniž by museli sedět v hledišti. Dostal jsem prostor patnácti minut na hřišti, ale štvalo mě, že jsme zase prohráli.

Musím taky na sebe prozradit, že akci s řidičákem jsem odložil zatím na neurčito. Ani teď auto nutně nepotřebuju, a když už někam musím dojet, vezmu si taxíka. To je nakonec i pohodlnější, protože parkování je ve Washingtonu hodně problematické. Spíš než skládání řidičských zkoušek se chci teď věnovat vylepšování basketbalových výkonů."

Související témata: