Článek
Právě v úterý slavíte čtyřicáté narozeniny. Odpovídá věk tomu, jak se cítíte?
Cítím se dobře, věk asi odpovídá (úsměv). Bohužel kvůli zraněnému kolenu nemůžu pořádně běhat a sportovat, ale snažím se aspoň protahovat a trochu cvičit. Jsem fit, užívám si života a jsem produktivní. Už taky cítím, že jsem rozumnější než zamlada.
Mrzí vás zpětně, že jste v roce 2017 po vleklých zraněních musel kariéru ukončit?
Nebýt zranění, tak ještě třeba dva nebo tři roky hraju, ale tím se netrápím. O tak úspěšné kariéře jsem ani nesnil. Vážím si toho, co jsem jako kluk z Česka dokázal a jaké jméno jsem si vybudoval. Asi se mělo stát, že jsem skončil dříve. Třeba bych neměl tak úspěšné trenérské začátky.
Jako první jste ovládl Ligu mistrů coby hráč i trenér, navíc jste Kiel dvakrát dovedl k domácímu titulu. Vyplývají trenérské úspěchy z hráčské kariéry?
Že jsem byl kvalitní hráč, ještě samozřejmě neznamenalo, že budu dobrý kouč. Nicméně bez zkušenosti z házené na nejlepší úrovni bych asi nemohl trénovat. Snažím se toho využít. U světových házenkářů mám velký respekt, to mi pomáhá v každodenní práci.
Měnil jste nějak psychické nastavení, když jste přecházel do role trenéra?
Vlastně vůbec, i když práce to je naprosto odlišná. Naštěstí jsem zvyklý na práci pod velkým tlakem, protože jsem celou kariéru strávil ve světových klubech. To je jediná úroveň, kterou znám a umím. Podle toho se snažím pracovat i jako trenér. Není jiná možnost než každý týden zapsat dobré výsledky.
Naplňuje vás koučování?
Naprosto, mám z něj radost. A přistupuju k němu velmi pokorně. Ohromně si vážím možnosti trénovat jeden z nejlepších týmů světa. To se většinou nepoštěstí nováčkovi v tomhle řemeslu. Dostal jsem jedinečnou šanci a cením si toho, že jsem si vybudoval takovou důvěru. Ale nemyslím si, že bych to ještě uměl. Protože když kouč řekne, že něco umí, je to největší blbost. Protože se učí neustále. Vždycky je co zlepšovat.
Co vás jako trenéra dokáže naštvat?
Štve mě, když se někdo bojí udělat chybu. S tím se nedá házená hrát. Naopak oceňuju, když má někdo odvahu. Střílí a je v útoku kreativní. Jako trenér dokážu vybouchnout a nemám problém zakřičet. I na ty nejlepší házenkáře. Ale většinou se snažím řešit problémy diplomaticky.
Dokážete si představit odchod z házenkářského prostředí?
Časem rozhodně. Pracuju totiž skoro bez přestání. Jako šéftrenér klubu mám na starost i další věci. Organizuju dalších padesát lidí, které mám pod sebou. Užívám si, že můžu působit v klubu svého srdce, ale jednou mě to asi vyčerpá.
Jaký je život ve čtvrtmilionovém Kielu, v házenkářské baště na severu Německa?
Je to domov. Bydlím tu s krátkou přestávkou už od roku 2007, narodily se mi tu obě děti. Žít u moře je super, i když to není Středozemní jako v Barceloně, kde jsem hrál na konci kariéry, ale „jen" Baltské.
