Článek
Trenér Jannis Athanasopulos říkal, že volejbal je jako jízda na kole a nezapomíná se. Měla jste stejný pocit při návratu do haly?
Já měla respekt, ani jsem nevěděla, jestli se dostanu do užší nominace a na Evropu odjedu. První dva týdny byly dost masakrální pro moje kolena a achilovky. Ale teď už je to čím dál lepší. Vím, že umím ještě líp, ale jsem příjemně překvapená, jak jsem zapadla.
Hodně se tým proměnil za dobu, kdy jste hrála na písku?
Jsou tu holky mladší o patnáct a víc let. Nikdo tu není nad třicet, to já už těžce jsem. (úsměv) Trošku jsem se bála, ale jsem ráda, že s nimi můžu hrát a předat jim něco ze svých zkušeností.
Spolupráce Heleny Havelkové (vlevo), Markéty Nausch Slukové a trenéra Simon Nausche nevydržela.
Jak se zpětně ohlížíte za plážovou etapou po boku Markéty Nausch-Slukové? Berete to jako chybu, nebo zkušenost? Sen o olympiádě nevyšel, konec přišel během sezony.
Určitě to nebyla chyba. Já to na písku chtěla zkusit, prošla jsem si tím a zjistila, že to bylo nemožné. Tak jsem zpátky.
Kdy jste zjistila, že pokračování na písku nemá budoucnost?
Asi časem, nebylo to ze dne na den. Cítila jsem, že už je to nereálné a skončila jsem.
S čím jste se nejvíc potýkala?
Úplně jiný je ten sport a já vždycky byla víc šestková hráčka než beachařka. A jiný je i ten každodenní život. Já se snažila přizpůsobit, udělat maximum… A prostě jsem to ukončila.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kde budete teď hrát na klubové úrovni?
Já ze začátku nevěděla, jestli na to budu mít a fyzicky mi vůbec půjde se do šestkového volejbalu vrátit. Teď vidím, že hrát můžu, a řeším, co dál. Už je pozdě, spousta klubů má podepsáno, ale nějaká jednání mám a teď je před námi ještě měsíc s nároďákem.
V něm budete mít nezvyklé číslo 61.
Já měla celý život šestnáctku, tak jsem si vybrala 88, což je můj ročník, dohromady je to šestnáct. S tím jsem odehrála nějaké přáteláky, ale když jsem zjistila, co to znamená (zkratka pozdravu v neonacistické symbolice), tak jsem se vrátila k obrácené šestnáctce.
