Článek
Jak moc prestižní je žebříček v plážovém volejbale? Podobně jako v tenise?
Sluková: V beachi je to mnohem menší událost. Jasně, je hezké si vytisknout, že jsme byly první v Evropě. Ale je to takové číslo, když se sečte osm turnajů… Dlouhodobě do top desítky patříme, za poslední rok jsme odehrály spoustu kvalitních turnajů. Ale pro nás je důležitější hra, kterou předvádíme.
Váš kouč Simon Nausch tvrdí, že bylo v dlouhodobém plánu, abyste se dostaly mezi nejlepší pětku na světě, jen jste to urychlily. Co je dál v jeho plánu? Medaile z Tokia?
Hermannová: Chtěl, abychom tak vysoko byly v roce 2018, tak jsem zvědavá, co na nás teď nachystá. (úsměv) Žebříček je trochu zavádějící, chybí pár top týmů, které jsou zraněné, těhotné nebo si po olympiádě dávají volnější rok, aniž bych chtěla shazovat naše výsledky.
Sluková: Simonova vize je vždy vysněný plán, reálný a pak plán C, což je horší scénář. Samozřejmě je třeba si dávat sny hodně vysoko, aby to mělo kouzlo. Věřím, že v jeho plánu je medaile z olympiády v Tokiu, ale to je sen. Pro nás je teď důležité být řekněme v elitní patnáctce, hrát hlavní soutěže, mít dobré body, udržet sponzory. Protože když člověk spadne do kvalifikací, vráží do toho spoustu peněz s rizikem, že nepostoupí…
Před necelými dvěma lety jste kvalifikace objížděly. Přijde vám to dávno?
Hermannová: Jak jsem je hrála i dlouho předtím, tak mi to tak dávno nepřijde. Ale rychle jsem si zvykla na hlavní soutěže. (úsměv) Kvalifikace jsou jiný turnaj, jedete do Číny, vydáte strašné peníze a nervujete se, že jedete zbytečně…
Sluková: Ale já jsem hrozně ráda, že jsme si tím prošly, pro vývoj našeho týmu to bylo zdravé. Nikdo nám nic nedaroval, tu cestu jsme si musely vyšlapat.
| Jak si letos vedou | |
|---|---|
| únor: Fort Lauderdale (5*) | 9. místo |
| květen: Rio de Janeiro (4*) | 3. místo |
| červen: Moskva (3*) | 9. místo |
| červen: Haag (3*) | 9. místo |
| červenec: Poreč (5*) | 2. místo |
| červenec: Gstaad (5*) | 5. místo |
| Pozn.: Turnaje Světové série jsou klasifikovány systémem hvězdiček, nejlépe bodově i finančně hodnocené jsou tři pětihvězdičkové turnaje. | |
Kdybyste se měly pochválit, v čem jste udělaly za poslední rok největší pokrok?
Sluková: Lidé se ptají, proč najednou hrajeme na turnajích o medaile, ale nemyslím, že bychom měnily něco zásadního. Jen do sebe vše zapadlo. Spolupracujeme už dva roky, navíc jsme začaly intenzivněji řešit i mentální stránku sportu a našly si sportovní psycholožku.
Cítíte efekt na své psychice?
Hermannová: On je i Simon dobrý psycholog, umí nás zbavit nervozity. Akorát jsme potřebovaly někoho nestranného, protože jak jsme spolu celoročně, když jsme to slyšely od něj, asi to ne vždy přišlo do správné mozkové sféry, abychom tomu uvěřily a provedly to. Když to slyšíme od té Kačky, aspoň v mém případě si to sedlo víc. A herní sebevědomí přichází s tím, jak jsme v zápasech prošly složitými situacemi. I když jsme prohrávaly o čtyři body, neznervózněly jsme, ale několikrát jsme ten set otočily.
Dlouhých zápasů jste sehrály spoustu na turnajích nejvyšší kategorie v Poreči i Gstaadu. Cítily jste, že už vám docházely síly?
Hermannová: V Poreči jsme ze sedmi zápasů hrály snad pět tiebreaků a bylo to znát. Do Gstaadu jsme přijely už takové unavené, tak bylo třeba se srovnat. Oproti loňsku se fyzicky cítím daleko líp, další energie přichází s vyhranými sety. Ale přes zimu zapracujeme na tom, abychom v těch semifinálových dnech byly co nejčastěji a zvládaly je co nejlíp.
Před turnajem, který vás tento týden čeká v polském Olsztynu, jste říkaly, že potřebujete dobít baterky. Jak se vám to povedlo?
Hermannová: Měly jsme chviličku volno. Maki se Simonem a jeho maminkou zůstali po Gstaadu ještě den ve Švýcarsku, kde chodili po horách a relaxovali. Já byla doma, jen jsem šla povzbudit přítele na bazén.
Váš partner plavec Jan Micka trénuje v Itálii, asi se příliš často nepotkáte.
Hermannová: Právě, že jsme měli docela štěstí, že pokaždé, kdy jsem byla v Česku, jsme se potkali. Nebo jsme se viděli v Americe na Floridě, kde jsme oba shodou okolností byli. A teď mě Simon poslal do Říma na návštěvu před turnajem v Poreči.
To vás trenér zničehonic pošle na výlet za přítelem?
Hermannová: My měli volnější týden mezi turnaji, mě by to kvůli tréninkům ani nenapadlo, ale on s tím sám přišel, jestli nechci za Honzou do Říma, protože jsme se tři týdny neviděli. Byla to taková rychlozastávka cestou do Poreče, ale aspoň jsme si dali večeři u Kolosea.
Markéto, v Poreči i Gstaadu jste se potkala i s vaší bývalou spoluhráčkou Kristýnou Hoidarovou Kolocovou, která teď hraje s Michalou Kvapilovou. Mají pro vás vzájemné souboje ještě speciální náboj?
Sluková: Už jsme spolu hrály snad pětkrát. Vždy je divné hrát proti týmu ze stejné země, ale to vidíte třeba i u Němek. Českých týmů ve Světové sérii moc není a zrovna dvakrát za sebou se potkáme. Spíš vnímám, že je škoda, když se potkáme v pavouku a navzájem se vyřadíme, protože holky hrály taky dobře. Ale nijak víc to neberu, už to ztratilo na náboji.
V květnu jste se vrátily na turnaj do Ria, dýchla na vás ještě olympijská atmosféra?
Sluková: Hrály jsme v olympijském parku, což bylo jedno obrovské parkoviště, kam nám navezly písek. Bylo trochu smutné, když člověk viděl nevyužité stadióny, místní nám vyprávěli, jak velodrom musí být neustále klimatizovaný na 18 stupňů, aby se nekroutilo dřevo, ale nikdo tam nejezdí. Takže nedýchlo tam na nás nic…
Spolu s úspěchy a body do žebříčku přicházejí i finanční prémie. Jste spíše spořivé, nebo si umíte udělat radost nákupy či dobrou večeří?
Sluková: Nejsme žádní syslíci, že bychom potřebovaly zašít peníze do matrace. Mám to od Simona, že peníze si má člověk užít. Říká se, že peníze budou, my ne… Samozřejmě člověk musí najít nějakou míru, aby měl střechu nad hlavou, ale rádi si zajdeme na nějakou dobrou večeři nebo vyrazíme na pěkné místo, když je čas.
Takže po stříbru v Poreči přišla velká oslava?
Hermannová: Nepřišla žádná. Skončily jsme v deset, Maki šla na dopingovku, pak jsme se zastavily na hráčské party, ale jak všichni hráči odjíždějí po vypadnutí, už tam skoro nikdo nebyl. Daly jsme si jeden aperol a odpadly jsme. Nejsme žádné pařmenky a člověk je stejně tak vyflusaný, že je rád, když zapadne do postele a může vypnout.
