Článek
Jak jste si zvyknul na roli kapitána?
Pro mě osobně se zase tolik nezměnilo, vždycky jsem bral na sebe hodně velkou dávku zodpovědnosti za celý tým a určitě je mou výhodou, že nemám problém s kýmkoli promluvit.
Hodně často vedete řeč k týmu?
Někdy se snažím koncentrovat jen sám na sebe a nic kolem neřešit, ale vydržím vždy sotva půl hodinky. Pak už se zase ozvu i vůči ostatním, takové je moje povaha a všichni to už vědí.
Je tedy pro vás kapitánská úloha v něčem nová?
Prošel jsem dlouhý úsek od chvíle, kdy jsem začal vnímat, jaký je Kiel házenkářský pojem, až ke kapitánství. Ten pocit vést svůj tým do arény mě naplňuje. Z tohoto pohledu si teď žiju svůj sen a nově snad jen plním roli takového styčného důstojníka mezi mužstvem a trenérem.
Co všechno obnáší?
Řeším, kdy a odkud pojedeme, nebo co si obléct, třeba i jakou kravatu vzít na zápas. I takové věcí ke kapitánství v Kielu patří. Nejdůležitější ale pro mne je, že jsem po ruce trenérovi Alfredu Gislassonovi. On vedle sebe nemá klasického asistenta a je demokratický typ kouče, která hledá dialog mezi námi.
Takže mu i radíte?
Bavíme se o tom, jak hru vidím já i co a jak uvnitř týmu funguje, i když Alfred je samozřejmě šéf a má poslední slovo. Řekl bych však, že rád hráčům v takové pozici, jako jsem teď já, naslouchá. On si mě jako kapitána vybral a bez jeho důvěry bych ani nemohl fungovat.
Neměl jste přece jen obavu, jak se po obměně kádru bude dařit?
Měl jsem skutečně strach, jak vše zvládneme bez čtyř zkušených hráčů v čele s Narcissem. Obrovská kvalita a herní inteligence, která odešla, není nahraditelná. Říkal jsem si, musíme být ostražití, protože už asi nebudeme v klidu vyhrávat. Ale mladí, co přišli, ukazují obří potenciál a nejen nečekaně výraznou dovednost, ale i velikou chuť na sobě pracovat.
Takže si mužstvo s novými tvářemi rychle sedlo?
Je třeba radost se dívat, jak talentovaný Dán Rasmus Lauge řídí hru a jak všechno zvládá hlavou, i když mu ještě schází zkušenosti a preciznost těch, co byli v Kielu před ním. Nevěřil bych, že při listopadové reprezentační pauze povedeme bundesligu s náskokem tří bodů. Adepty na prvenství zůstávají i Hamburk, Rhein-Neckar, Flensburg a Berlín, ale přece se nebudeme schovávat za to, že máme hodně mladých. Jde to s nimi až překvapivě dobře.
Z jedenácti ligových utkání jste prohráli jediné.
To bylo v Magdeburgu a beru to trochu na svá bedra. Byl jsem tam jako tělo bez duše. Pokoušela se o mě nemoc, hned po zápase jsem i dostal antibiotika a několik dní úplně chyběl. Ale to byl jediný případ, kdy na nás sedla letargie, chyběl herní klid a přičítám to i tomu, že jsem vinou zdraví byl vlastně nepřítomný.
Cítíte, že právě na vás teď v Kielu leží největší tíha?
Já jsem za svou roli rád. Mým sportovním motorem je chuť pořád něco dokázat, nepodlehnout nějakému uspokojení. Baví mě vést mužstvo s tak velkou mentální sílou a chci dostat i spoluhráče na svou stranu, vnuknout jim chuť investovat veškerou energii pro úspěch.
Neušili jste si ale na sebe perfektním vstupem do sezóny tak trochu bič?
Od vedení klubu bylo sice na startu sezóny vůbec poprvé, co tam jsem, slyšet, že nejsme hlavní favorité na titul, ale já bych neuměl jít do zápasu s tím, že když prohrajeme, tak se nic neděje. Naštěstí nepřišla herní krize, a pokud bychom vydrželi nasazené tempo až do vánoční pauzy, už bychom i v mých očích mohli mířit opravdu vysoko. Pak bych si troufl říct, že bychom byli hlupáci, kdybychom si to nechali ujít.
Teď máte ale před sebou reprezentační týden zakončený dvěma mezistátními zápasy se Srbskem, v pátek v Jičíně a o den později v Praze. Jak se na něj těšíte?
Pro nás je to důležitý mezistupeň přípravy, abychom mohli odjet v lednu na evropský šampionát s pocitem, že jsme dobře připraveni na tři těžká utkání ve skupině a třeba nezůstalo jen u nich. Aniž bychom odmakali ten týden, těžko si něco v mužstvu sedne. Nemůžeme tam jet, pokud budeme vibrovat proti sobě. Jedině vyladěni na společnou notu, můžeme čelit sportovnímu osudu. Starost mně dělá pouze to, že jsem už zase zralý na antibiotika.
Proto jste v úterý ani netrénoval?
Nějak se v tom patlám, ale virózu zřejmě přinesla malá dcerka ze školky a pak si ta nemoc poctivě objede celé rodinné kolečko, až skončí zase u mě. Cestou z Německa na sraz jsem cítil, jak na mě zase něco leze. Tak snad pomůže pár dní klidu a moje tělo vydrží vzdorovat.
