Článek
Rodiče v hledišti s obřím transparentem se stali prvními gratulanty. „Znamenalo to pro mě hrozně moc. Měla jsem velikou radost, že jsem prožila opravdu krásný den,“ usmívá se. „Mně to občas ještě úplně nedochází, že jsem tady, protože to je takový dětský sen – když se koukáte v televizi na mistrovství světa a říkáte si, ty jo, tam kdybych někdy byla… Najednou se to stalo. Takže mám úplně úžasné pocity a moc si toho vážím,“ říká nejmladší z českých reprezentantek.
Přiznává se, že ji na volejbalu nejvíc baví týmové pojetí. „Zápas nemůže vyhrát jeden člověk, je to fakt o celém týmu. Někdo musí přihrát, někdo nahrát, odsmečovat. Je tam ta velká spolupráce, pak můžeme společně slavit výhry, prožívat prohry. Takže kolektiv mě na tom baví nejvíc,“ vysvětluje mladá blondýnka, jejíž dědeček pochází z Řecka.
Česká volejbalistka Ela Koulisiani
Na post blokařky se dostala kvůli své výšce. „To bylo takové první znamení toho, že bych šla na blok, protože už jsem v těch devíti, kdy jsem s volejbalem začínala, byla vyšší než ostatní. A asi mi to ani nějak nevadilo. Jednu dobu jsem trošku chtěla být univerzálka, ale teď jsem hrozně ráda za to, že jsem blokařka a moc mě to baví a měnit bych nechtěla,“ říká brněnská hráčka, která by chtěla poznat i zahraniční angažmá. „A kdyby se nám podařilo s reprezentací znovu dostat na mistrovství světa nebo se probojovat dokonce na olympiádu, to by byl úplný sen. Ale tak proč i dávat malé cíle?“ usmívá se.
Velké plány má i mimo volejbal. „Jsem hodně rodinně založená, takže i do budoucna bych chtěla, aby moje rodina měla i nadále tak skvělé, přátelské vztahy. Také bych chtěla vystudovat obor učitelství prvního stupně na Masarykově univerzitě. Mým snem je být paní učitelka u těch nejmenších žáčků ve škole. Už od dětství po tom toužím a pokukuju, takže když jsem se na školu dostala, měla jsem obrovskou radost,“ vykládá Koulisiani.
