Článek
Proč jste tedy v roce 2004 vyrazil do Česka?
Pracoval jsem pro organizaci Sportovci v akci, chtěl jsem jet do Číny. Ale to padlo, další možností bylo jet na dva roky do Česka, kde měli projekt ve sportovním centru v Nymburce. Nějak jsem se do Čech zamiloval, vrátil jsem se v roce 2007, teď mám českou, tedy přesněji moravskou manželku, dva syny a pracuju na získání českého pasu.
Rovnou jste se tu spojil s týmem Prague Lions?
V Nymburce byla i jedna roztleskávačka ze Severní Karoliny, měla kontakt na roztleskávačku z Lions, jela za ní do Prahy a chtěla, aby jel někdo s ní. Vyrazili jsme vlakem, já potkal tehdejšího kouče a když jsem se sem pak vracel, bylo jasné, že tu budu hrát a trénovat juniory.
Trenér Prague Lions Zach Harrod před Czech Bowlem.
Jistě jste měl herní zkušenosti z univerzity…
To ano, ale hned po univerzitě jsem jel do Česka. Někdo se mě teď ptal, jaký je dospělý život v Americe, tak jsem se smál, že vůbec nemám tušení. Ve čtyřiadvaceti jsem se stěhoval do Prahy a od té doby jsem byl v Americe v součtu tak dva roky…
Předpokládám, že to byl velký skok z americké univerzity přejít do Česka, kde se americký fotbal teprve rozvíjel…
Šok to byl. Hlavně v rychlosti byl velký rozdíl. Kluci byli velcí, ale v rychlosti byl rozdíl. V jednom z prvních zápasů jsem hrál v obraně, rozběhl jsem se naplno na soupeřova receivera a po zápase za mnou kluci chodili a říkali: „Zachu, my nikdy neviděli ve fotbale takovou ránu.“ Teď už je tu úroveň skoro jak na menší univerzitě v Americe.
Česky jste se tu naučil v běžném životě?
Jak jsem pracoval pro Sportovce v akci, musel jsem dva roky studovat. První na jazykovce, každý den pět hodin, další dvě domácí úkoly, to bylo šílené. Druhý rok jsem měl soukromou učitelku. A když jsem začal trénovat juniory, měli jsme pravidlo, že na mě kluci nesmí mluvit anglicky, jinak dělali kliky nebo běhali navíc, což nikdo nechtěl… (úsměv) Mám rád výzvy, moje žena našla nějakou studii, že čeština je pro Američany po čínštině druhý nejtěžší jazyk. Ale když chci být rádoby Čech, měl bych mluvit, i když přízvuk mi zůstane.
Vedle trénování teď ještě pracujete pro křesťanskou organizaci?
Ano, teď už pro jinou. I když mi jeden z vlastníků Lions říká: „Zachu, náš cíl je, abychom tě mohli platit.“ Ale to bych radši najal dalšího kouče. Jsem i asistent faráře v českém sboru. Scházíme se v hospodě v centru, na bohoslužbách máme pivo… (úsměv) Jsme normální lidi, jen mám rád Boha a Ježíše, byť vím, že tu jsou lidi většinou ateisti. Ani s hráči víru neřeším, i když pro dost kluků jsem i mentor. Snažím se chovat správně, nenadávat sprostě, ale na hřišti jsem emotivní. Miluju náš sport a náš tým, tak za něj bojuju.
