Článek
Začněme u českého národního týmu. Jak vnímáte jeho úspěch v podobě postupu na blížící se mistrovství světa v Číně?
Už jen fakt, že se tam kluci kvalifikovali, je sám o sobě nádherným triumfem. Moc jim to přeji a držím palce. Byl jsem v roce 2016 asistentem trenéra České republiky při kvalifikaci o Rio de Janeiro. I když jsme se do Brazílie neprobojovali, na zážitky nikdo z nás, co jsme byli na špičkovém turnaji v Bělehradu, nikdy nezapomeneme.
Jste dál v kontaktu s realizačním týmem reprezentace?
Loučil jsem se po mistrovství Evropy v roce 2017. Mám vazby s trenérem Ginzburgem i novým asistentem Petrem Czudkem. Voláme si i o některých hráčích, jak vypadají směrem k reprezentaci. A když bylo potřeba, pomáhal jsem loni před klíčovými zápasy národního týmu v Pardubicích s přípravným utkáním s Estonskem přes estonského asistenta trenéra, jehož znám osobně.
Nemrzí vás rozhodnutí věnovat se „jen" klubové práci ve Svitavách?
Jsem tady nejen trenérem, ale působím i v roli sportovního ředitele. Snažím se uplatnit poznatky z evropského basketbalu. Dříve jsem byl i asistentem u slovenské reprezentace a šest let po sobě jsem nestihl dovolenou. A když vám roste dítě, se kterým trávíte málo času, tak se zamýšlíte, jestli byste neměl zpomalit. Ve Svitavách jsem současně viděl šanci na přední umístění a třeba i na evropský pohár.
V čem jste spatřoval případné problémy s nabitým kalendářem?
Vzpomínám si, že jsem přijel od reprezentace z mistrovství Evropy krátce před startem ligy. A začínali jsme ji v klubu špatně, hra nebyla učesaná, spíš rozháraná. Nad tím jsem se zamýšlel. Moje rozhodnutí skončit bylo ze strany basketbalové federace i reprezentace akceptováno, a za to bych chtěl dodatečně poděkovat.
Patříte k velmi komunikativním trenérům. A v basketbale je zřejmě samozřejmostí ovládat angličtinu.
Mluvím plynule a naučil jsem se ji v Prostějově. Ve dvaadvaceti letech jsem tam přišel jako asistent trenéra a v týmu bylo šest cizinců. Jelikož jsem maturoval z němčiny, anglicky jsem do té doby nehovořil. Najmul jsem si na půl roku jednu Američanku, manželku od jednoho hráče. Denně jsem se dvě hodiny doučoval angličtinu. To je nutnost, protože v basketbalovém světě se mluví jen tímto jazykem. Teď s ním nemám problém. Záleží na každém, jak do sebe takříkajíc investuje. Snažím se jezdit po světě na stáže a získávat odbornost.
Máte nějaké vysněné angažmá?
V současnosti jsou mým klubem Svitavy. A cítím se jako Svitavák. Nedokáži si představit, že bych hned odcházel. Mám sedmiletou dcerku, a ještě je čas jít někam jinam. A sny a touhy? Určitě trénovat ve Španělsku. Byl jsem tam na měsíční stáži a vyhovoval mi jejich život, dlouhé obědy a večeře. Chodí se pozdě spát a práce začíná druhý den po desáté hodině (úsměv).
Vraťme se ale do české reality. Jaké jsou cíle Svitav v lize?
Už před sezonou jsem říkal, že je pořád o co hrát, tedy v každém zápase o vítězství. Chtěli jsme skončit do šestého místa po dlouhodobé části, abychom se v play off vyhnuli prvnímu a druhému celku tabulky. Byli jsme druzí a v semifinále bojujeme s Děčínem o finále. Byl bych rád, abychom byli zdraví a konkurenceschopní až do konce sezony.
