Článek
Kouč Tomáš Pomr má zkrátka čich na charakterní lidi: „Neznám pokornějšího člověka než je Ivan. Své šance si váží. Na každém tréninku pracuje na sto procent. Lidsky mi sedl na první dobrou."
Pliasetskyi se narodil v květnu 1997 v 35tisícové Žmerynce. Štěstím ale jeho život zrovna nepřetékal. „Když mi byli dva roky, můj otec zemřel. Vyrůstal jsem se starší sestrou a maminkou, která se o nás starala. Neměla to vůbec jednoduché," vypráví. Paměť je ovšem v tomhle směru milosrdná, to špatné vytěsní. „Hodně jsem sportoval, tancoval, dělal muziku... Dětství bylo vlastně docela fajn."
Prim hrál volejbal. „Žmerynka je malé město. Když jsem byl v sedmé třídě, vyhráli jsme mistrovství Ukrajiny, to byl pro všechny šok," popisuje Pliasetskyi. Ihned se přesunul na sportovní gymnázium do Kyjeva a už jako student vysoké školy do Lvova. Tam sídlí nejlepší tým Ukrajiny – Barkom-Kazhany. „Vyhráli jsme dvakrát pohár a jednou Superligu." Do toho si připočtěte účinkování v reprezentacích do 19 a 21 let – zkrátka skvěle našlápnutá kariéra.
Kolem talentu se logicky začali točit agenti. Pliasetskyi uvěřil českému olympionikovi Martinu Léblovi. Ten jej poslal nejprve do slovenské Prievidzy. Zase z toho byl titul. A před letošní sezonou do Prahy mezi Lvy. „Mám rád Ukrajinu. Ale pro život to není ideální místo. Třeba vy tu máte průměrný plat 1200 euro, na Ukrajině je to 300. V tom je obrovský rozdíl. A ceny potravin nebo oblečení jsou stejné. Máte se tu jako v bavlnce," usmívá se nahrávač.
I klubový volejbal má vyšší úroveň. „Na Ukrajině máme dobré hráče, ale starou trenérskou školu. Volejbal se rychle vyvíjí a tam často děláte stará cvičení." Proto si tak váží spolupráce s koučem Tomáše Pomrem. „Sleduje trendy, je ohromně moderní. Máme analytičku, psychologa, kondičního trenéra... Docela jiný svět," zdůrazňuje.
Jenže na palubovku se zatím příliš často nedostane. „Přišel jsem jako druhý nahrávač, časem snad budu první. Jsem tu jen krátce. Podstatné je, že cítím, jak se zlepšuji," říká Pliasetskyi.
A na život v Praze pěje ódy. „Je to krásné město. Pohodoví a příjemní lidé, kteří přemýšlejí pozitivně, docela jinak než Ukrajinci," srovnává. „Přišel jsem do kabiny a každý se mnou hned mluvil jako s kamarádem. Nikde ani stopy po nějakém konkurenčním boji," diví se. Jen kdyby v Praze nebyl sám. „Doma mám přítelkyni. Pracuje jako modelka a učitelka, jednou bych ji ale rád vzal do Česka. Stejně tak maminku s celou rodinou, chtěl bych, abychom se tady usadili," prozrazuje.
K tomu je však třeba dostát předepsaným povinnostem pro cizince trvale žijící v Česku. „Potřebuji hrát v českých týmech pět let. Pak si mohu požádat o trvalý pobyt. Už jsem tu devět měsíců," usmívá se student ekonomiky na Lvovské univerzitě. „Teď dodělávám bakaláře, pak půjdu na magistra. Až přestanu hrát volejbal, budu trénovat a otevřu si sportovní obchod. Rád jsem mezi lidmi." Najednou už není tak plachý, své plány má dokonale promyšlené. „Jsem mladý. Taky si chci koupit nové auto. Mít pěkný byt, rodinu, prostě lepší život."
