Článek
Není trochu paradox, že jste se ocitl mezi bafuňáři?
Nechtěl jsem být jako většina těch, kteří jen remcají, a když mají šanci něco změnit, nic neudělají. Ponoukali mě, už když jsem před pěti lety končil, ale to jsem chtěl získat odstup. Teď pro mě byla motivací současná generace i ti výrazně mladší. Vidím na turnajích, že děti jsou podstatně talentovanější, než jsem byl já, a může z nich vyrůst i olympijský medailista. Sám cítím nenaplněný potenciál a byla by hrozná škoda, aby to zažily i ty děti. Badminton mi hodně dal a mám pocit, že bych mu měl něco vrátit. A taky nic jiného neumím. Dělal jsem ten sport celý život, přijde mi přirozené na to navázat. I když je to jízda…
Musíte být v nové roli větším diplomatem, než jste býval?
Musím, ale nejde mi to. Ke všemu jsou ti, s nimiž jednám, služebně starší. Pamatují mě, jak jsem hrál jako dítě, a mají pocit, že se ke mně budou chovat pořád stejně, když jsou vrstevníci mých rodičů, což je přirozené. Říkají: „U mě jsi trénoval, nemůžeš udělat krok, který pro nás není dobrý.“ Ale to je styl uvažování, který nás drží u země, nepopulární rozhodnutí musí někdo dělat a teď jsem to já. Třeba nová identita, i když slýchám, proč měníme logo…
Zleva předseda svazu Petr Koukal, Milan Ludík, Kateřina Tomalová, předseda marketingové komise svazu Tomáš Urbánek a Adam Mendrek.
Během kariéry jste byl zdatný v marketingu, uměl jste se dobře prodat. Z toho těžíte?
Byla to jedna z věcí, s níž jsem přišel. Že musíme být vidět a být vidět hezky. Nevypadá dobře, když dostaneme badminton do televize a pak tam jsou na zemi vidět kabely a odpadkové koše… Je to malý krok pro členskou základnu, pro někoho zbytečný, ale třeba někdo, kdo to teď kritizuje, bude za dva roky žádat někde o dotaci. A oni mu řeknou, že o badmintonu četli, viděli hezké logo a třeba si to spojí.
Dvakrát jste se na olympiádu dostal na poslední chvíli. Zažíváte i teď podobné nervy?
Je to pořád stres, má své projevy, které nejsou pro tělo dobré. Ale přijde mi to horší teď. Své výsledky jsem mohl ovlivnit, teď mám občas pocit, že všichni jsou proti mně.
S čím narážíte?
Z evropských zemí jsme velmocí, co se týče rekreačního a komerčního badmintonu, spousta klubů už ani nedělá nábory. A dřív se razilo, že badminton je buď závodní, nebo amatérský a s ním se jako svaz nekamarádíme. My chceme ty světy spojit. Naopak v závodním badmintonu pokulháváme, dělá ho u nás na nejvyšší úrovni pár lidí a většinou se musejí chystat v zahraničí. Bojuju s tím, že peníze, které k nám jdou na reprezentaci, jsou fakt na reprezentaci, a ne na to, aby co nejvíc dětí chodilo třikrát týdně hrát badminton zadarmo. Prostředí bylo zvyklé, že se prostředky rozdělily mezi všechny a nejlepší si museli poradit.
Nepřipravíte se tím o členskou základnu?
Myslím, že badminton je dnes hodně dostupný, nezpřístupní ho, když svaz dá každému pár krabic míčků. Za mě bude víc dětí chodit hrát, když uvidí úspěšné hráče v televizi, na olympiádě, ne když nad sebou uvidí někoho, kdo se trápí, nemá kde trénovat, jezdí po světě a nadává na svaz, což jsem byl tak trochu já. Naší ambicí je vybudovat centrum, které roste v Plzni, kam by se stahovali i hráči z Evropy, a naši nejlepší by nemuseli pořád jezdit do ciziny.
