Článek
Jak se zrodil váš „přestup" od mužů SKV Ústí nad Labem k práci s volejbalistkami?
Ještě v srpnu a v září jsem pracoval v ústeckém klubu na úseku koordinace mládeže, kadetů a juniorů, abych na to nějakým způsobem dohlížel. I šéf Ústí pan Přikryl ale řekl, že tahle funkce není to pravé růžové pro mě. Byl jsem osloven, abych se stal trenérem reprezentačního družstva žen na mistrovství Evropy policejních sborů. Nesměly tam být profesionální hráčky, ale jen zaměstnankyně policie nebo ministerstva vnitra.
Bylo těžké sestavit nominaci na tento šampionát?
Měla ji na starosti Martina Kubánková, která hrála s manželkou v Chabařovicích. Přišel jsem tak k hotovému týmu (úsměv). Děvčata absolvovala týdenní soustředění v Ústí nad Labem a byl jsem požádán, jestli bych s nimi nedělal tréninky. Na mistrovství Evropy, které se hrálo v hale Aera Odolena Voda, jsme skončili na druhém místě.
A pak jste už zamířil k ženám Olympu Praha?
Ano. Proběhly kontakty a byl jsem rád za nabídku. Je to velký skok z prostředí mužského volejbalu někam jinam, ale rozhodl fakt, že jsem se chtěl vrátit k míči a trénování. V současnosti jsou trenérská místa v mužské extralize obsazená. Olymp Praha má domácí půdu v hale v Přípotoční ulici, kde se od doby, co jsem tam působil v mužském týmu tehdejší RH Praha, nic nezměnilo. Tenhle klub kdysi získával tituly v kategorii mužů i žen, za které hrála i moje manželka. Když to vezmu od dorostu, nastupoval jsem za RH Praha jako hráč jedenáct let.
Přepadla vás při návratu do pražského klubu nostalgie?
Dokonce jsem v šatně v hale našel skříňku, co jsem tam měl. Vím, která to byla. Tenkrát jsme úspěšně bojovali v PMEZ, což byl předchůdce Ligy mistrů, nebo v Poháru vítězů pohárů. Sešla se generace hráčů Černoušek, Barborka, Krejčí, Novotný, Kaláb a nechci na nikoho zapomenout. Pod vedením trenéra Zdeňka Pommera staršího to byly nejslavnější doby klubu. V roce 1990 jsem odcházel jako hráč i s manželkou do ciziny a do Česka jsem se pak vrátil ještě v hráčské roli do Ústí nad Labem, kde jsem začínal i jako asistent trenéra a potom jsem prošel z trenérské pozice řadou klubů.
V Olympu Praha momentálně tedy trenérsky působí dvě výrazné osobnosti, když je vaším kolegou rovněž uznávaný kouč Stanislav Mitáč.
Jestli mě taky považujete za osobnost, pak ano (úsměv). Spolupráce musí fungovat, tečka. Myslím, že si vyhovíme. Pan Mitáč, který byl i u ženské reprezentace, má obrovské zkušenosti z pětadvaceti let práce v ženském volejbale. Je veden jako první trenér, a když to řeknu obrazně, tak to má na bedrech. Já se se ženským volejbalem seznamuji.
A jaké jsou vaše poznatky?
Snažím se přenášet takříkajíc chlapský pohled. Během tří měsíců jsem poznal, že při práci s hráčkami je třeba mít i o kapánek víc psychologie. Přece jen jsem dvaadvacet let trénoval muže.
Takže na závěr se ještě vraťme k mužskému volejbalu. Sledoval jste účinkování Jihostroje České Budějovice v základní skupině Ligy mistrů?
Za mé pětileté trenérské éry v Budějovicích jsme hráli tuhle soutěž třikrát a dovedu ocenit, co kluci letos dokázali. Velice dobře obstáli a překonali i bilanci z minulosti. Klobouk dolů. Je těžké se držet v evropském měřítku. Mluvil jsem s budějovickým masérem, gratuloval jsem mu a snad to v klubu vyřídil (úsměv).
