Jícha už neměl vůli ani energii dál kousat bolest. Teď se těší na rodinný život v Barceloně

Dlouho mi zrálo v hlavě a když jsem v létě ze zdravotních důvodů musel předčasně ukončit působení v Barceloně, tak už vše spělo k této tečce. Jsem člověk, který dělá velká rozhodnutí z pocitu a řeknu to úplně otevřeně. Už na sobě cítím, že nemůžu.

Nemám vůli ani energii dál kousat fyzickou bolest a vlastně už ani nechci, aby mi někdo obden píchal injekci do bolavého kolena. Ničeho ale nelituju. Jsem moc vděčný osudu, že jsem mohl házenou na takové úrovni tak dlouho dělat.

Asi to bylo to období mezi roky 2010 až 2012, kdy jsem měl v Kielu takovou sílu, že jsem dokázal rozhodovat zápasy a podepisoval se větší či menší měrou pod všechny úspěchy. Na to jsem dodnes pyšný a nadšeně si nesu v srdci i mysli týmové emoce a oslavy.

Že se mi za celou kariéru nepodařilo dosáhnout výraznějšího úspěchu s národním týmem. To je věc, o kterou jsem bojoval a dával všanc své zdraví a často i psychický stav. Na klubové úrovni jsem si všechny sny během kariéry splnil, ba i překročil. V českém dresu mi to ale asi nebylo souzeno. Kdybych tohle jako jediné mohl změnit, udělal bych to.

To by nebyl rozumný krok. V kvalifikaci jsem odehrál jediné utkání na Islandu, kde jsem si utrhl meniskus a pak tam mančaft padl o gól, takže jsem přispěl jednou operací a prohrou. Kluci si postup uhráli beze mě a nebylo by fér vzít místo někomu z nich. Určitě jim ale pojedu do Varaždínu fandit.

Žil jsem neuvěřitelně krásný příběh, ale i ten musí mít svůj konec. Nejvíc emotivní asi bylo, když jsem to oznamoval rodině, teď stejnou věc sděluji i široké veřejnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že jako kluk ze Starého Plzence dosáhnu až na vrchol házenkářského ledovce.

Já už ji vlastně prožil v červnu při exhibici, kdy tady hrál výběr světa na Štvanici, i když spousta lidí tehdy ještě nevěděla, co mám za lubem. Pro mě to byla rozlučka bez oficiálního loučení a nechal bych to asi takhle. Opouštím házenou jako hráč, ale ten sport si nesu v srdci, miluju a nedokážu si to bez něj představit.

Momentálně nemám vizi, že bychom se s rodinou vrátili do České republiky, nemáme tu připravené ani skoro žádné zázemí. Zůstáváme tedy v Barceloně, kde děti chodí do školy a já bych rád v nejbližších měsících pro ně byl otcem na plný úvazek. Zaslouží si to i manželka.

Určitě ne. Až skončí doba určitého osobního volna, rád bych si vyzkoušel trenérskou práci. Už jsem začal se studiem pro získání licence, v lednu mě čekají zkoušky v Německu. Do léta příštího roku bych se mohl rozkoukávat, sbírat zkušenosti a pak bych se do něčeho pustil.

Chtěl bych si to určitě zkusit. Do házené jsem vždy mluvil, byl pravá ruka trenéra a v budoucnu bych třeba rád převzal nějaký tým a zkusil mu zprostředkovat, co umím. Moc si nedokážu představit sebe jako metodika u dětí. Poznal jsem ale špičkovou házenou na vrcholu a měl štěstí, že jsem hrál za nejlepší kluby světa, což mě inspiruje a chtěl bych tedy svoje zkušenosti předávat spíš v tomto duchu.