Článek
Už začínáte po operaci menisku s rehabilitací?
Otok opadl a vypadá to dobře, koleno nebolí ani při různých pohybech nohou. Doléčení lékaři odhadují tak na měsíc, musím počkat na vyšetření magnetickou rezonancí. Snad brzy odložím berle a začnu pracovat na stehenním svalstvu, které je po více než měsíční nečinnosti ochablé.
Jak to bude vypadat?
Nejprve chci chodit na kolo do posilovny, pak zkusím vyklusávat a v prosinci bych rád trénoval s větší intenzitou přímo na hřišti. Tak, abych se na začátku ledna stihl zapojit do přípravy na ME s národním mužstvem.
Neobáváte se přece jen o svou účast na evropském šampionátu v Norsku?
Když nebudu úplně zdravý, tak nemá cenu, abych někam jezdil. Pokud ale nenastanou komplikace, tak bych měl začátkem ledna hrát úplně stoprocentně. Jen musím mít jistotu, že můžu předvést výkon, s nímž bych byl spokojený a který by na mistrovství pomohl týmu.
Na Superpohár do Halle jste se přijel podívat jen jako divák. Jak vám bylo?
Chtěl jsem být za každou cenu s reprezentačním mužstvem, ale nebyla to pro mne lehká role. Tak dlouho jsem ještě nikdy zraněný nebyl, a když se hrála česká hymna, tak jsem stál za střídačkou a věděl, že mohu jen držet palce. Člověk pak vidí ve hře nějakou situaci a říká, tohle by mi sedělo, na to bych si věřil, ale bohužel nemůže pomoci.
Trpěl jste moc?
Užíval jsem si alespoň báječnou atmosféru. Německé publikum je uznalé, házená je v zemi vedle fotbalu jasně nejpopulárnější sport. Navíc jsem v nedalekém Lemgu dva roky působil, znám tady hodně lidí a potěšilo mě, že na mě nezapomněli.
Jak se vám líbila hra české reprezentace bez vás?
Kluci se hodně snažili, ale drobné chybičky je dělily od lepších výsledků. U nás jsme nějak zvyklí, že v koncovce míč přehazujeme tak dlouho, než přijde stoprocentní šance, ale dnešní házená už je daleko dynamičtější a nesmíte se bát jít i do rizika. Když tohle vypilujeme, snad se ty nejlepší naučíme nejen trápit, ale i porážet.
Bylo těžké si zvyknout po letním přestupu do Kielu?
Mužstvo je tam trochu jiné než Lemgo, kde vedle mě hra stála jen na Němcích. V Kielu je to dost internacionální: čtyři Švédové, dva Slovinci, dva Francouzi a já, to se pak mísí herní pojetí. Já na začátku udělal absurdní chybu. Místo abych se soustředil na svůj zažitý styl, chtěl jsem dokázat, že odvedu pro tým stejně jako na mém postu hrající zřejmě nejlepší házenkář světa Francouz Karabatic, a byla z toho jen křeč.
Čelil jste kritice?
Docela ano. Naštěstí jsem si to brzy srovnal v hlavě, užíval jsem si každý zápas před 11 000 diváky a zlepšily se moje výkony i ohlasy na ně. Jenže pak přišlo na začátku října zranění v zápase s Flensburgem a jen doufám, že až se po reprezentační pauze v únoru vrátím do bundesligy, navážu, kde jsem přestal. Nerad bych začínal znovu.
V Lemgu jste byl po triumfu v Poháru EHF nesmírně populární, přeneslo se to i do týmu německého mistra?
Já jsem taková povaha, že chci mít spíše klid, proto jsem i přivítal, že můžeme s přítelkyní Hankou, která tam studuje němčinu, bydlet v domečku na předměstí Kielu. Přesto pokaždé, když jdu nakupovat, tak mě lidi zastaví a chtějí si povídat o házené. Zatím je to milé, ale nedávno jsem na žádost klubu musel podepsat snad tisíc fotek, až mě z toho bolela ruka. Pak už jsem své jméno docela zkracoval a asi je ten autogram na první fotografii trochu jiný než na té poslední.
