Jak v Praze cinkl evropský bronz. Klukům z naší party už se špatně chodí, říká Brabenec

Těžko čekat, že by se podobný úspěch letos opakoval. Ale někteří z tehdejších medailistů by dnes před zápasem s Polskem mohli svou přítomností v O2 areně své následovníky inspirovat.

„Budu tam," přitakává někdejší excelentní střelec Kamil Brabenec. Jen se bojí, jak by eventuelně mohla vypadat hra reprezentace, pokud by v ní nefiguroval Tomáš Satoranský, jehož zranění kotníku zneklidnilo české fanoušky.

„On není zase takový zázrak, že by dával každý zápas 40 bodů, ale je to mozek týmu. Dokáže ostatní vyhecovat, rozehrát. Když už nikdo neví, co s tím, tak vběhne klidně pod koš a zasmečuje, protože má v nohách dynamit. Bez něj by nároďák o tvůrčí schopnosti přišel..."

Před 41 lety nevisela pro československý tým medaile až tak vysoko. Reprezentace patřila delší dobu k evropské špičce, jádro pro domácí ME přivezlo bronz už z Belgie 1977, o dva roky později skončilo mužstvo mezi kontinentální konkurencí čtvrté.

Pozice trenéra se však před šampionátem otřásla, což Petera popisoval i ve své poutavé knize Svět dlouhánů. Mohla za to moskevská olympiáda. Po bojkotu ze strany USA a dalších zemí se nahlas mluvilo o medaili, jenže basketbalisté skončili až devátí.

„Přelosovali nám skupinu, kam jsme dostali i Sověty, na které jsme neměli. A zápas o postup s Brazílií jsme prohráli o koš, jelikož jsme neuhlídali Oscara Schmidta," připomíná Brabenec legendárního jihoamerického střelce.

‚Evropa' doma ale bylo něco jiného, i když před začátkem mistrovství trápily zdravotní neduhy klíčového slovenského pivota Stanislava Kropiláka.

„Počítali jsme s podporou diváků. Hráli jsme sice na zimácích v Bratislavě a v Praze, ale to nám nevadilo. Gró týmu bylo pohromadě nějakých osm let. Jen ‚Ádu' Pospíšila už nepozvali. Ale jinak jsme byli sehraní. Věděli jsme, co kdo potřebuje," říká Brabenec.

V závěrečné přípravě dokonce Československo v Havířově porazilo největší favority na titul Sověty o čtyři body. Tehdejší noviny se však věnovaly spíš blížícím se volbám, Československá televize se vytasila s novým seriálem Okres na severu a basketbalové dění spláchnul jeden přímý přenos a záznam denně.

„V Bratislavě jsme ale ve skupině žádné super výkony nepředváděli. Prohráli jsme se Španělskem, porazili Izrael o bod a po příjezdu do Prahy jsme dostali naloženo od Sovětů i Jugoslávců," vzpomíná Brabenec, jehož zlatá ruka však naštěstí mezitím řádila proti Italům. Dával jim 38 bodů, i když se ještě hrálo bez tříbodové čáry. „Bránilo se ale úplně jinak než dnes. Každý dotek se posuzoval jako faul. Kdo uměl stop jump jako já, tak měl obrovskou výhodu."

Domácí mužstvo si pak v souboji o bronz poradilo se Španělskem, zatímco Sověti s 220 cm vysokým Tkačenkem a nejužitečnějším hráčem ME Valtersem v zápase o zlato zlomili Jugoslávce.

„Sověty jsme na velké akci neporazili nikdy, Jugoše na mistrovství v Belgii a pak zase až v 85 ve Stuttgartu, kam přijel trenér Čosič s novým mančaftem, za který hrál i Dražen Petrovič," připomíná Brabenec i šampionát, na němž odepisovaná parta československých veteránů vyválčila senzační stříbro.

Na bývalé spoluhráče už se ostatně basketbalová legenda těší. „Před covidem jsme společně byli v Pezinku. Bohužel už bez Ády, z té naší party zemřeli i Peter Rajniak a Vláďa Ptáček. Loni jsme pak měli sedánek v září, kdy zase přijeli kluci ze Slovenska: Sedlák, Kropilák, Bojanovský. Ale co si budeme povídat, hodně kluků, se kterými jsem hrál, už špatně chodí, mají problémy s nohama, takže na nějaké veteránské zápasy už to není...," lituje Brabenec.