Hvězdný házenkář Jícha se pustil do kritiky svazu: Vadí mi naschvály a už to nechci přehlížet

Možná z hlediště to nevypadalo, ale na mě to bylo znát dost. Po celou dobu nemoci jsem nedržel balón v ruce, nic jsem nejedl a ani jsem nebyl schopen něco dělat. Došel jsem si maximálně na záchod a tam jsem seděl nebo byl v zoufalém předklonu. Virózu provázely i horečky, a to všechno se projevilo na úbytku sil. Taky jsem zhubl pět kilo a měl jsem pocit, že moje dynamika je ta tam.

Ještě při rozcvičce jsem prakticky netrefil branku a bál jsem se, co budu schopen předvést. Při zápase jsem naopak nedal ani jednu střelu vedle. Že mi to tam takhle padalo, to bych označil za malý sportovní zázrak. Ale ten zápas nebyl jen o mně, podepsaní jsou pod ním všichni.

Já budu vždycky stát o každou minutu na hřišti, ale v Brně jsem byl rád, že vůbec můžu nastoupit. S trenérem jsem se předem domluvil, že si svoje střídání budu řídit sám. Věřil mi, že poznám hranici, za níž už nemůžu týmu přinést nic dobrého a naopak bych spíš úsilí spoluhráčů kazil. Nešel jsem do žádného rizika, fungovalo to dobře.

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsme našli správné řešení, jak zakončit akce, a bez ohledu na to, jestli jsem právě hrál, nebo ne. Velký podíl na úspěchu mělo i týmové souznění, ten dobrý duch se v mužstvu drží už delší čas. Jsem hrdý na celý tým, že vyhrál tak těžkou skupinu. Při těch zoufalých podmínkách, jaké jsou v české házené, je to až neuvěřitelné.

Přijde mi až nespravedlivé, že my tady na hřišti dřeme, o něco se snažíme a funkcionáři nám hážou klacky pod nohy. Jsem pyšný na mužstvo, ale jen na ně. Vadí mi, jak se u nás vaří házená a jaké naschvály v ní zažíváme, a už to nechci přehlížet. Štve mě, jak často narážím na neupřímnost, a když se pokouším vést dialog, tak o sobě jen slyším, že jsem holobrádek.

Těch věcí je spousta, jsem toho za poslední dny opravdu plný. Pokud někdo v rozpočtu svazu dokáže najít deset tisíc eur na to, aby si koupil VIP lóži na finále Ligy mistrů v Kolíně nad Rýnem, a ještě mě do ní neomaleně zval, ať si jdu taky dát chlebíček, a vzápětí funkcionáři při kvalifikaci v Izraeli po telefonu zatrhnou, aby si kluci mohli dát na hotelu jídlo za dvacet eur na hlavu, tomu nedokážu porozumět.

Nejen to. Svaz třeba pozve házenkářky Mostu, které vyhrály Challenge Cup na galavečer do Brna a přitom jim řeknou, že cestu, ubytování a vstupenky pro své partnery si musejí zaplatit. Přitom ty holky si vydělají házenou jen pár tisíc korun a mají je dát za akci, na které mají být oceněné, to se mi zdá absolutně nedůstojné a vyloženě mi to vrhá smutek do očí.

Strašně tomu chci věřit. Házená potřebuje do čela lidi, kteří jí budou chtít pomoci. Musím uznat, že končící předseda Jaroslav Chvalný se mnou mluvil vždycky férově a patří mu dík i za to, že svaz oddlužil, to musí zaznít. Ale lidi kolem něj snad ani nestojí o to, aby se házená posouvala někam dál, a třeba to, že upadá členská základna, jim vůbec nevadí.

Musel bych jedině jako host, ale pokud mě pozvou, rád takové pozvání přijmu. Českou házenou musí nově vést lidé fundovaní, vzdělaní a jazykově vybavení. Mluvil jsem s Alešem Pospíšilem, což je bývalý házenkář, který později působil jako generální konzul v New Yorku, a u něj jsem měl pocit, že má chuť něco pro náš sport udělat. Jsem pro dát šanci novým, kompetentním lidem a budu teď hodně pozorně sledovat, kdo dostane funkce na svazu. Říkám otevřeně, že podle toho se rozhodnu, jestli ještě budu dál reprezentovat.