Článek
Do okruhu favoritů velkých akcí jste patřili už delší dobu. Co byl poslední krůček, který vás dovedl ke světovému zlatu?
Perušič: Pro mě byla zlomem medaile z loňského mistrovství Evropy. Pohybovali jsme se v širší špičce, ale medaile nám do té doby chyběla. Získali jsme sebevědomí, že ji dokážeme získat, to nás posílilo i pro mistrovství světa.
Co vám světový titul přinese mimo kurty? Minimálně zvýšenou pozornost…
Perušič: S tím přichází i nějaká zodpovědnost, jak vystupujeme, jakým jsme vzorem pro mladší sportovce. Na to se chceme také soustředit.
Schweiner: My se o to snažil už dřív bez ohledu na výsledky, na tom jeden pohár a dvě medaile nic nezmění.
Čerství mistři světa David Schweiner (vpravo) a Ondřej Perušič.
Právě, že pohár je jen jeden. Jak si ho podělíte?
Schweiner: Zatím bude ve střídavé péči, snad se nám podaří zažádat o kopii, abychom měli každý svůj. A když to nepůjde, vytvoříme si kalendář a budeme si ho střídat.
Perušič: Já bych si kdyžtak nechal tu kopii, hodně věcí ztrácím. (úsměv)
Přivezli jste si z Mexika ještě nějaké suvenýry?
Schweiner: Možná nějaké bakterie. Vyčerpání spolu s mexickým jídlem zapříčinilo trochu žaludeční potíže.
Perušič: Na suvenýry nebyl moc čas. My plánovali, že si je koupíme, až vypadneme, letenky jsme měli na večer po čtvrtfinále. Ale letenky jsme přebookovali a jsme rádi za tenhle suvenýr. (ukazuje na pohár) Akorát na letišti jsme koupili sušené kobylky, což možná bude spíš trest pro nevítané návštěvníky. (úsměv)
Po skupině by na vás asi vsadil málokdo. Nakonec se taktika pozvolného začátku a nekompromisního finiše turnaje vyplatila…
Schweiner: Vloni na mistrovství světa v Římě jsme zvolili taktiku, že vyhrajeme skupinu a pak jsme vyletěli s Brazilci, kteří byli nakonec stříbrní. Tak jsme přišli na to, že taktika postoupit ze třetího místa s odřenýma ušima je mnohem lepší. Samozřejmě v nadsázce.
Perušič: Trochu jsme se tomu smáli celý turnaj, až na finále, kdy jsme si vzpomněli, jak Brazilci ho v Římě jasně prohráli. Jsem rád, že my to zvládli…
Schweiner: Samozřejmě jsme měli po skupině myšlenky, že to je naše možná poslední mistrovství světa a hrozně by nás mrzelo, kdybychom nevylepšili 17. místo z předchozích šampionátů. Nebylo to jednoduché pro celý tým, ale věděli jsme, že o moc hůř hrát nemůžeme.
Tým zlatých medailistů a šek od svazu. Zleva trenér Andrea Tomatis, David Schweiner, kondiční kouč Valerio Vaccaro a Ondřej Perušič.
Další náročné chvilky přišly ve finále, kdy se v tie-breaku pomalu rozplýval váš náskok.
Schweiner: Jen si na to vzpomenu, je mi znovu zle, na ten zápas se podívám až za půl roku, jinak by to hrozilo mentálním kolapsem. Celý zápas jsem byl pod tlakem a Perun mi byl obrovskou podporou.
Začaly se v hlavě honit myšlenky, že titul už je blízko?
Schweiner: Bylo tam víc věcí. Jednak, že je blízko, ale také, že na druhé straně stojí Švédi, kteří s Katařany prohrávali 9:14 a ještě vyhráli 16:14. Věděli jsme, že jsou toho schopni a zároveň, že my jsme schopni ty tři body uhrát. Těch myšlenek bylo dost, nikomu bych nepřál tam stát.
I podle vašeho kouče Andrey Tomatise byl klíčový taktický prvek, kdy jste si vyměnili pozice. Tušili jste, že to může pomoct?
Schweiner: My to na kurtu nevěděli, to poznáte až zpětně. Byl to nějaký plán D, nebo E. Trochu risk, ale věděli jsme, že musíme něco změnit.
Kdy vám pak došlo, jakého úspěchu jste dosáhli?
Perušič: Na letišti v Praze, když jsme viděli to přivítání. Když sportovci mluví o kariérních vrcholech, většinou myslí ty na kurtu, ale pro mě je tohle jeden z největších zážitků.
Proběhly vám hlavou i vzpomínky, jak jste spolu před sedmi lety začínali, při cestách na turnaje spali na letištích…
Perušič: To mnohokrát. V naší první mezinárodní sezoně jsme odehráli šest turnajů a pokaždé prohráli první zápas v kvalifikaci. Nebo jsme byli první náhradníci. Sbalili jsme se, letěli do Brazílie, zjistili, že jsme se nedostali do soutěže a letěli zpátky. Bylo to náročné finančně i psychicky, tady se ukáže, kdo za vámi opravdu stojí a důvěřuje vám.
Byla chvíle, kdy jste si říkali: nejde nám, skončíme?
Schweiner: Fází, kdy nám to nešlo, bylo hodně. Ale fáze, kdy nám to nejde a chceme jít od sebe, nebyla nikdy.
Perušič: Paradoxně největší zklamání kariéry na olympiádě v Tokiu nás nakoplo, abychom dál pokračovali. Řešili jsme s italskými trenéry, jestli pokračovat. Ale hned jsme si sedli, řekli si, že takový konec nikdo z nás nechce, chceme absolvovat ještě jeden olympijský cyklus a tu spolupráci ukončit lépe.
Ted plánujete skončit po olympiádě v Paříži. I jako úřadující mistři světa?
Schweiner: Určitě dohrajeme příští sezonu do konce. Je to moc dlouhá doba, může se stát dost věcí, co nás zlomí, nebo přesvědčí k pokračování.
Perušič: Nikdy neříkej nikdy. Zlato je úžasný úspěch a otázka dalšího pokračování se nabízí, když nám bude 30 let a další cyklus bychom zdravotně zvládli. Důvody ohlašovaného konce jsou ale spíš osobní, na tom zlato nic nezmění.
