Článek
Už z vás spadly všechny emoce po prohraném finále a konci kariéry?
S odstupem času už jo. Ještě se ale musím zastavit v šatně a vzít si všechny věci... Je to samozřejmě emotivní, ale jednou konec přijít musel. Byla jsem na něj připravená, rozhodovala jsem se sama. Teď nastal správný čas.
Jak jste si užila pozápasovou rozlučku se spoluhráčkami a fanoušky?
Bylo to samozřejmě dost dojemné. Loučily se i ostatní, třeba kapitánka Lucia Mikulčík. Skoro všechny holky začaly brečet, tak bylo těžké udržet slzy. Večer jsme poseděly a další den ještě popovídaly. Spoluhráčky mě samozřejmě přemlouvaly, abych si kariéru prodloužila, ale nepřemluvily. Ještě bych na to asi chvíli měla, ale nikdy jsem se nechtěla dostat do situace, že by o mě klub nestál. Litovat toho rozhodnutí nebudu.
Nemrzí vás, že končíte těsně pod vrcholem, těsně od desátého titulu v řadě?
Je to škoda, doufala jsem, že to zvládneme. Ne všechno v životě vyjde ideálně. Pro nás to celkově byla ohromně složitá sezona. Šílené množství zápasů a fakt hodně zranění. Nedokázaly jsme plnohodnotně nahradit klíčové hráčky. Daly jsme do finále všechno, ale Slavia na nás byla dobře připravená. Vlétla na nás a vlastně celé dvojutkání byla o krok vpřed.
Na porážky v domácí soutěži není Most zvyklý.
Jednou to přijít muselo. Prohry nás taky posunou. Holky to nakopne a budou makat o to víc, aby se vrátily na vrchol. Tým se dost obmění a jsem zvědavá, jak si povede. Budu holkám fandit a určitě se objevím i na nějakých zápasech v roli diváka. Aktuálně řešíme, že bych od příští sezony třeba trénovala děti, ale to se ještě uvidí. Pro mě každopádně Baník navždy zůstane nejoblíbenějším klubem na světě.
Dominika Müllnerová z Mostu přijímá gratulace ke stříbrné medaili z play off házenkářské interligy.
Napadlo by vás, když jste přicházela do Mostu už v mladším dorostu v roce 2007, že tam strávíte celou svou kariéru?
To určitě ne. Bylo to skvělých 16 let v Mostě, prožila jsem postup do nejvyšší soutěže a pak tolik úspěchů. Ohromně mě to naplňovalo. Dostala jsem dost nabídek ze zahraničí, ale vždycky jsem si vyhodnotila, že i kvůli rodině, studiu nebo práci zůstanu doma. A nelituju toho. Mám hrozně ráda sportovce, kteří spojí celou kariéru s jedním klubem.
Koho za to nejvíc obdivujete?
Z hokejistů Henrika Lundqvista, který strávil v New York Rangers patnáct let. Z fotbalistů třeba Franka Lamparda v Chelsea nebo Stevena Gerrarda v Liverpoolu.
Lépe se vám zůstávalo Mostě, když jste pořád sbíraly tituly, že?
No to samozřejmě. (usmívá se) Na tu společnou radost budu vždycky vzpomínat. Jsem vděčná, že jsem se dostala do nejlepšího českého klubu.
Motivaci jste při devíti titulech nikdy neztrácela?
To vůbec. Strašně mě baví chytat míč, vlastně víc než házená jako celek. Chytání miluju a budu ho milovat až do smrti. Jako malá jsem se postavila do hokejové branky, ale podmínky u nás nebyly ideální, tak mamka hledala alternativu. Jakýkoliv kolektivní sport s brankářem. A našla výborně, házenou jsem hned zbožňovala.
Proč jste se vlastně rozhodla skončit, když svými výkony jste pořád Most držela?
Už osm let mám civilní zaměstnání na plný úvazek. Pracuju ve státním podniku, který se zabývá zahlazováním následků hornické činnosti. Mám na starost správu a údržbu jezera Most. Vždycky mě bavila příroda. A práce je pestrá. Samozřejmě obnáší nějaké papírování, ale dostanu se i do terénu. Jednám s magistrátem, sledujeme návštěvnost, monitorujeme kvalitu vody. Fakt mě to baví.
Ale asi se to nedá zvládat tolik let ještě s házenou...
Přesně tak, nedá se to všechno stíhat. Odpoledne tréninky, pak individuální cvičení, o víkendu zápasy. Nezbýval mi prostor na nic jiného. Baví mě i další sporty, běhání, ježdění na kole. Ráda bych ještě cestovala. Chci víc času trávit s rodinou, přítelem. Taky si založit vlastní rodinu. Hodiny mi tikají...
