Článek
Jak byste zhodnotil uplynulou sezónu? Byl jste pátý nejlepší hráč do 22 let v Eurolize, v domácí soutěži jste odehrál v průměru 19 minut za zápas. Počítal jste s tím, že se v první sezóně v Partizanu tak prosadíte?
Určitě ne. Šel jsem tam s tím, že budu rád, když se na palubovku dostanu na pět minut. Dostal jsem ale šanci, zranil se nám jeden hráč, a trenér mě dal na křídlo.
Co na to říkali spoluhráči, že osmnáctiletý mladík z Čech se stal jedním z důležitých článků týmu?
V Partizanu jsou všichni mladí, tam není problém se prosadit jako mladý hráč. Spoluhráči mě berou jako součást mužstva, v týmu není nějaká rivalita.
Která část sezóny byla z vašeho pohledu lepší?
Myslím, že ta druhá, kdy jsem začal hrát, a ve které se pořádně rozjela euroliga. V každém případě to byla vydařená sezóna, podařilo se nám obhájit tři trofeje, včetně titulu v Jadranské lize a dostali jsme se opět do euroligy.
Vzbudil váš výkon nějaký ohlas mezi odborníky a trenéry na Balkánu? Zaznamenal jste zájem i zvenčí, vyptávají se na vás manažeři?
O to se moc nezajímám. Asi ano, ale neřeším to, protože chci v Partizanu pár let zůstat. Smlouvu mám ještě na čtyři roky.
Trenér vám dával důvěru i v závěru utkání, což u tak mladého hráče nebývá obvyklé?
To je pravda, byl jsem tm na tu černou práci, doskočit nějaký míč v útoku, obraně, ubránit nějakého hráče. Na zakončování jsem se nějak nedostal, uvidíme, co bude příští rok.
V 16 letech odešel do ciziny. Nebylo to brzo?
Nebylo, myslím, že v 18 by už bylo pozdě. Čím dřív odejít někam jinam za lepším basketem, tím líp. V Česku jsem hrál juniorských kategoriích vrchol, byl to pro mě spíš trénink. A poradil bych to každému mladému hráči, ať si to zkusí někde na Balkáně, protože tam jsou kvalitní mužstva a dávají mladým hráčům příležitost.
Jaký největší problém jste musel v cizině řešit?
Jazyk byl problém, zpočátku jsem moc nemluvil, pak jsem se během roku naučil srbsky a ani mi nevěřili, že jsem Čech.
Kde jste víc doma, v Ostravě nebo Příboře, kde bydlíte?
Tady v Příboře. V Ostravě jsem sice vyrůstal basketbalově, ale doma jsem tady.
Maminka volejbal, tatínek basketbal, takže jste měl po kom zdědit geny.
Co rozhodlo, že to není volejbal ale basketbal?
Tak rozhodovalo se mezi nimi, já hrál basket a mamka chtěla, abych hrál volejbal. Asi rozhodlo to, že v Příboře volejbal není a věnují se tady basketbalu.
Co dál? Ještě pár let chcete hrát v Partizanu, a co pak? Uvažujete o zámoří?
Jestli se naskytne nabídka, tak určitě.
A máte nějaký vysněný klub v NBA?
Tam už je to jedno.
A v Evropě?
Panathinaikos, CSKA Moskva, Barcelona…
Máte nějakou oblíbenou ligu v Evropě, která je vlastně nejkvalitnější?
Není to o zemi, všude v Evropě je to myslím stejné, hraje se týmově a rychle. Hodně ale záleží na trenérovi.
Co chybí českému basketbalu aby se posunul výš? Jsou to peníze, o kterých se tak často mluví?
Peněz je tady myslím dost, když tady hrají Američané, Srbové, Slováci, Poláci. Spíš je to o trenérech, a navíc tady nedostávají tolik příležitostí mladí hráči.
V Bělehradu je bouřlivé publikum, nesvazuje takové prostředí hráčům ruce i nohy?
Tamní hala je diváky pověstná. Záleží na každém hráči, jak se s tím vyrovná. Já s tím měl v prvních zápasech problémy, naštěstí jsem v nich nehrál a byl jen na lavičce. Když jsem nastoupil proti CSKA v první pětce, tak to byla sranda, byl jsem trošku nervózní, ale jen na chvilku, pak už to šlo samo.
Basketbal je v Bělehradu populární. Znají vás lidé?
Lidi tam basketem žijí, zastavují nás na ulicích. Jsem rád, že na zápasy chodí, ale raději ani moc nechodím ven (úsměv). Doma mám výhodu v tom, že mě lidi neznají, mám tady klid.
