Článek
Filip Jícha má před sebou novou výzvu v katalánské metropoli.
Házenkář Filip Jícha.
Házenkář Filip Jícha s dresem Barcelony na TK v Praze.
Jaké první dojmy máte z Barcelony?
Barcelona je sportovní gigant, přitom šlo vycítit, že hráči to mezi sebou mají takové rodinné, což se mi líbí. Také zázemí je úžasné. Měl jsem možnost si tam všechno projít a podívat se, co Barcelonu dělá Barcelonou. Chtějí být víc než obyčejný klub; na všech úrovních. Jsou zvyklí atakovat jen nejvyšší příčky a umí investovat, aby byli lepší než ostatní.
Bylo těžké uhájit vaše tradiční číslo 39?
Hned se to řešilo a domluvili jsme se, že mi zůstane. Nabízeli mi, jestli nechci na dres přezdívku, jak je u nich zvykem, ale nechal jsem si tam své jméno. Těším se i na setkání s prezidentem klubu.
Za Barcelonu hraje také český basketbalista Tomáš Satoranský. Znáte se?
Osobně ne, ale dostalo se ke mně, že mě na Twitteru přivítal v Barceloně. Basketbalisté trénují ve stejné hale jako my, takže se poznáme, a těším se i na fotbal na Camp Nou.
Jak jste na tom se španělštinou?
Stáhl jsem si do telefonu čtyři jazykové aplikace a pořídil jsem si i učebnici španělštiny pro samouky. Klub mi zařídil také učitele, budu do toho muset pořádně šlápnout.
Už jste si našel bydlení?
Mám vybraný dům jižně od Barcelony. Nejsem zrovna městský typ, ani v Kielu jsem nebydlel v centru. Tady to budu mít patnáct minut autem do haly. Dva týdny musím být ještě na hotelu, až se vrátíme z MS klubů v Kataru, tak půjdu do svého. Do stěhování se ale musí zapojit celá rodina, včetně našich, bude to pro všechny trochu dobrodružství.
Co na ten přesun říkaly manželka a dcerky?
Valérka měla jít teď v Německu do školy, už tam měla i svůj obrázek a čtrnáct dní před nástupem jsme jí museli říct, že do školy sice půjde, ale v Barceloně. Ovlivnilo to všechny doma, ji ale asi nejvíc. Naštěstí je moderní dítě, takže bude udržovat kontakt s kamarádkami přes sociální sítě.
Vy sám opouštíte Kiel s jakými pocity?
Konec v klubu na mě doléhal, to nepopírám. Měl jsem v plánu dokončit kariéru tam, jenže když přišla tak zajímavá nabídka z Barcelony, přinutila mě nad vším přemýšlet. Sportovní byznys nezná emoce. Osm věrných let je hezkých, ale myslím, že můj odchod byl nakonec výhodný pro všechny strany. Obrovsky mě ale překvapily přejícné reakce fanoušků.
Berete to tak, že začínáte novou sportovní i životní kapitolu?
Není jednoduché vyrazit z pevného přístavu, kde mám úžasnou pozici, jsem kapitán týmu a všichni lidé za mnou stojí. Když jsem to rozhodnutí dělal, byla ve mně malá dušička, ale ve třiatřiceti letech jde o obrovský přísun energie, když si člověk řekne: OK, změním dres. Jsem vděčný, že přišla šance od týmu, který v minulé sezóně neprohrál jediný zápas.
Jak jste na tom teď zdravotně po dlouhé léčbě zánětu stydké kosti?
Tři měsíce jsem nemohl pořádně nic dělat, tak teď konečně smím deset minut běžet po rovině. Není to žádný highlight, ale na stydkou kost se musí opatrně. Ve třiatřiceti je důležité poslouchat, co tělo říká, a posledních patnáct měsíců na mě zběsile křičelo. Nejbližší tři týdny se tedy mám připravovat pod dohledem barcelonského doktora. Budu v týmu, ale zatím jako bych nebyl, a dostat se na nějaký svůj level výkonnosti snad zvládnu do Vánoc.
