Článek
Mnichov (od našeho zpravodaje) – Právě v boulderingu udělala v posledních letech přes trable s omrzlými prsty na nohou a Raynaudovým syndromem způsobujícím nedokrvování periferních částí těla největší pokrok.
„Ještě před rokem byl pro mě strašná slabina, nedokázala jsem si představit, že bych skončila v kombinaci pátá v Evropě,“ přiznala. V Mnichově musela prokázat i značnou odolnost ve více než třicetistupňovém vedru. „Cítím se jak předtím po těch čtyřech závodních dnech v kuse. Potily se ruce a cítila jsem celkově větší svalovou únavu,“ popisovala.
Lezkyně Eliška Adamovská na ME v Mnichově.
Adamovská zblízka sleduje vzestup sportovního lezení v poslední době. Díky tomu, že je z něj olympijský sport a do podvědomí českých fanoušků ho dostal především Adam Ondra, je jeho progres znatelný v televizní sledovanosti i na návštěvnosti lezeckých center.
„Jsem ráda, protože náš sport je strašně krásný. Je komplexní, zapojíte celé tělo, je i super odreagováním, když si zajdete třeba s rodinou na boulderovku,“ říká. Na druhou stranu ji trochu mrzí, že se obměňuje komunita lezců, která se dříve rekrutovala převážně z těch, kdo rádi trávili čas v přírodě i na skalách.
„Teď přicházejí noví lidé občas spíš z fitness, chodí se na stěnu fotit, kolikrát neznají základní etiketu ani bezpečnostní věci. Že se mají dívat nad sebe, sundat si prstýnky… Ale jsem ráda, že už na nás nekoukají jako na alpinisty a bereme se jako normální vrcholový sport. Však také je extrémně náročný,“ připomíná Adamovská, která tak může mít i adekvátní podmínky.
„Na trénink mám dobré, ale musíte se dostat mezi nejlepší, být průměrný nestačí,“ vysvětluje. Sama pořád nejradši ve volném čase mizí lézt do skal. „Ale poslední dva roky jsem skoro nebyla, strašně mi to chybí. Doufám, že se letos někam dostanu,“ doufá.
