Článek
Loni se Jarošovi povedl spolu s Liborem Uhrem a Petrem Maškem husarský kousek v Karákorámu, kde první dva jmenovaní stoprocentně naplnili plán a vystoupili na vrchol Gašerbrumu I a II. „Letos to bude smutnější, nakonec odlétám sám. Plánoval jsem společně s Američanem Donem Bowiem výstup na Annapurnu, nakonec to ale nedopadlo a rozhodl jsem se pro Lhoce. Po zkušenostech z Manaslu ale vím, že i sólo výstup má něco do sebe,“ přemítá Jaroš.
V tradičně přelidněném základním táboře, který plní hlavně horolezci a nadšenci lačnící po výstupu na Everest klasickou cestou přes Jižní sedlo, ale Jarošovi samota nehrozí. „Beru to jako takový kurz angličtiny. Jen doufám, že tam nebude moc Rusů, ruštinu si oprašovat nehodlám,“ směje se český horolezec. Permit na výstup na Lhoce má Jaroš zaplacený společně se španělskou výpravou. „Byla by sranda, kdyby to byli ti, které jsme zachraňovali před třemi lety na Dhaulágiri,“ připomněl čin, za který společně se Zdeňkem Hrubým obdržel cenu Českého klubu fair play.
| Jarošova dosavadní sbírka osmitisícovek |
| 1998 Mount Everest (8850 m), 2002 Kančendženga (8586 m), 2003 Broad Peak (8047 m), 2004 Čo Oju (8201 m), 2004 Šiša Pangma (8016 m), 2005 Nanga Parbat (8125 m), 2008 Dhaulágirí (8167 m) a Makalu (8463 m), 2009 Manaslu (8156 m), 2010 Gašerbrum I (8068 m) a Gašerbrum II (8035 m). |
Spolupráci s jiným týmem Jaroš nevylučuje, ale nikterak se k ní neupíná a ve svých plánech počítá s tím, že se bude muset spolehnout sám na sebe. Expresní výstup alpským stylem ale nechystá. „V okolí není žádný nižší kopec, na kterém by bylo možné kvalitně se před samotným výstupem aklimatizovat. Půjdu proto expedičním stylem. Předpokládám, že bych měl být brzy po příchodu do základního tábora schopen vybudovat dva výškové tábory, pak budu muset dolů pro další materiál a také si odpočinout,“ poodhaluje taktiku.
Směr Káthmándú Jaroš nabere v pondělí, do base campu ve výšce 5300 metrů by měl dorazit 14. dubna. Útok na vrchol čtvrté nejvyšší hory světa nehodlá nijak uspěchat. „Nejkratší dobou na zdolání osmitisícovky byly, co pamatuji, dva týdny. Lhoce je ale svou výškou nad 8500 metrů jiná kategorie. Jakou reálnou vidím polovinu května,“ objasnil.
Člověk míní, Manitou se směje
Na vrcholu Lhoce dosud stály čtyři české expedice. V roce 1979 Ivan Exnar, v roce 1984 Jarýk Stejskal s Josefem Rakoncajem a Slováky Božíkem a Demjánem, v roce 1999 kvarteto Josef Šimůnek, Soňa Boštíková, Zdeněk Hrubý a Josef Morávek a v roce 2007 Martin Minařík, který se před dvěma lety ztratil při pokusu o výstup na Annapurnu. Minaříkův výstup na Lhoce zastínila smrt jeho tehdejšího spolulezce Pavla Kalného. „Je to opravdu vysoká hora. Nebyl jsem tam, ale Pavel byl tehdy himálajským nováčkem a zřejmě byla podceněna aklimatizace. I proto jsem zamítl možnost jet s parťáky, které dobře neznám,“ konstatoval Jaroš.
Poslední dny před startem expedice Jaroš zvládá v tradičním chaosu. „Balím jako mourovatej, v pátek odesílám kargo o váze 150 kilogramů, dalších padesát kilo poletí v pondělí přímo se mnou,“ vypráví. A podobně jako při předchozích – úspěšných – expedicích se chystá na odlet s bolístkou. „Letos je to koleno. Musel jsem kvůli tomu pozměnit trénink a přestat běhat. Ale vzhledem k tomu, že jsem na Everest vylezl s prasklým meniskem, tak to moc neřeším,“ mávl se smíchem rukou na „drobným“ zádrhelem.
Pokud na Lhoce uspěje, budou Jaroše dělit od elitního klubu dvě překážky - Annapurna a K2, o níž český horolezec usiloval již čtyřikrát. "Annapurna by připadala v úvahu v roce 2012, K2 o rok později. Jenže člověk míní a Manitou se směje," má jasno Jaroš.
