Článek
Češi po několika dnech sněžení čekali v minulém týdnu v základním táboře na zlepšení počasí a v pátek vyrazili vstříc vrcholu. Za jedenáct hodin vystoupili do druhého postupového tábora ve výšce 6400 metrů a během dalšího dne se posunuli těsně pod hranici 7000 metrů, kde vybudovali třetí tábor. „Chtěli jsem se ještě posunout o 400 metrů výš, aby se nám lépe útočilo na vrchol a neměli jsme před sebou tak velké jednorázové převýšení. Z C3 je na vrchol přes 1000 metrů a to je sakra vzdálenost. Ale ve výšce 7200 metrů jsme to otočili. Bylo už hodně hodin, začalo silně foukat. Hlavně jsme nevěděli jaké to tam je, jestli tam je plošina pro stan. Bylo by to vabank a to jsme nechtěli riskovat,“ napsal v expedičním deníku Uher.
Právě Uher začal již v průběhu soboty pociťovat silnou nevolnost. „Už odspodu jsem se trápil se střevama. Moc jsem toho do sebe nedostal, občas se mi do sebe podařilo narvat nějaký gel. Cítil jsem, že v sobě už nemám moc rezervy. V C3 jsem začal zvracet. Asi to bylo ze špatné aklimatizace, neměl jsem v sobě vůbec žádnou energii,“ popsal Uher.
Jeden z exponovaných úseků při výstupu na Gasherbrum II.foto: archiv expedice Double Gasherbrum 2010
Těsně před půlnocí ze soboty na neděli přesto v českém stanu začaly přípravy na vrcholový útok. „O půl dvanácté jsem měl budíček, protože na mě vyšla řada se službou u vařičů. Bylo třeba navařit více jak devět litrů vody pro tři lidi a to nějaký ten čas zabere. Asi o půl jedné přišla řada na výrobu ovesné kaše a to už jsem cítil, že je se mnou zle. Jakmile jsem ucítil její vůni, šlo ze mě ven úplně všechno, co jsem do té doby natlačil. V ten moment jsem se rozhodl, že v takovém stavu bez trocha energie v sobě nemám šanci se o cokoli pokoušet,“ líčil Uher moment rozhodnutí.
Jaroš s Maškem se tedy vypravili vstříc vrcholu sami. Ovšem i oni se nakonec rozdělili. „Miska (Mašek) na mě něco křičí. Taky se pozvracel a hlásí, že dál nejde. Zůstávám sám! Nic moc, ale loni jsem na Manaslu taky lezl sám. A někde nahoře by mělo být dost lidí. Vyrazil jsem do tmy a vstříc sílícímu větru,“ přiblížil Jaroš.
Za svítání pokořitel devíti osmitisícovek dorazil do místa čtvrtého tábora ve výšce 7400 metrů. „Vítá mě obrovská turbulence a strašný vítr. Vidím dva stany, pět lidí. Dva Baskové na mě křičí ‚Super! Radek! Jdeme na vrchol!‘ Tvrdí, že je dobré počasí a že tři Francouzi šli nahoru. Načež se mnou praští poryv větru o zem. Nedá se popsat, co jsem prožíval. Dokázal jsem si představit cestu nahoru s větrem v zádech. Ale návrat proti němu ne. Rozhodl jsem se pro sestup,“ přiblížil obtížné rozhodování Jaroš.
„Do C3 přišel zmrzlý jako sobolí lejno. Když jsme s Miskou viděli, jak vítr lomcuje naším stanem, pochopili jsme to. Ujít 1000 metrů tam a ještě zpět znamená opravdový roubík a smíření se s tím, že to může stát i nějaké prsty, pokud ne rovnou život,“ poznamenal Uher.
Pohled na jeden z postupových táborů na Gasherbrumu II.foto: archiv expedice Double Gasherbrum 2010
Ještě týž den pak celá česká výprava sestoupila až do základního tábora. „Nejprve jsme chtěli alespoň do C2 a pak že se uvidí. V táboře jsme se dohodli, že se kousneme a slezeme až do base campu. Když člověk cítí to, že se konečně dobře vyspí a nají dobrého jídla, nebylo co řešit. Dolů jsme dorazili před osmou večer. O tom jak to bylo vyčerpávající nebudu mluvit, protože to stejně nejde popsat,“ popisoval Uher. "Dole jsme se dozvěděli, že nahoře mělo být jedenáct lidí," mrzelo Jaroše.
Podle předpovědi počasí by měla být ideální doba na další vrcholový pokus během víkendu. "Aklimatizační noc v C3 určitě pomohla. Máme teď tři dny na dočerpání sila pak se uvidí. Dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat," uzavřel s unaveným úsměvem Uher.
