Článek
Jaroš se ocitl ve výšce 7400 metrů sám, jeho parťáci Petr Mašek a Libor Uher zůstali kvůli ve třetím postupovém táboře pod hranicí sedmi tisíc metrů. Výška si vybrala svou daň a ani jeden nedokázal udržet stravu. Pokračování ve výstupu by byl zbytečný hazard. „Libor zvracel ještě ve stanu, Misku (Maška) potkala stejná věc brzy poté, co jsme vyrazili ve dvou, a také se musel vrátit. Zůstal jsem sám, nic moc myšlenka,“ přemítal Jaroš.
Na klasické výstupové trase ale byli další horolezci a sólovýstup navíc pro Jaroše není nic neobvyklého. Třeba loňskou expedici na Manaslu zvládl zcela sám. V hluboké tmě se proto rozhodl pokračovat. „Vyrazil jsem do tmy vstříc sílícímu větru. Předpověď hlásila rychlost větru 60 km/h a bohužel se začala naplňovat,“ popisoval podmínky na třinácté nejvyšší hoře planety.
Nahoru ano, dolů ne
Se svítáním začal potkávat další horolezce. Ovšem mířící směrem dolů! I přes neklamnou známku toho, že podmínky ve vyšších partiích nejsou dobré, pokračoval dál až k místu čtvrtého postupového tábora ve výšce 7400 metrů. „Vykouknul jsem přes hranu a viděl dva stany a pět lidí. Ale hlavně mě přivítala obrovská turbulence a strašný vítr. Další lidi schází dolů, ostatní se mačká ve dvou francouzských stanech,“ líčil Jaroš.
Přesto se našli optimisté. „Dva Baskové na mě křičeli: Jdeme na vrchol! Tvrdí, že tři Francouzi šli nahoru a že je počasí dobré. Načež se mnou poryv větru praštil o sníh,“ poznamenal Jaroš. Rozhodování, co dál, bylo těžké. „Desítky minut se mnou cloumal vítr, do očí mě bičovaly krystalky ledu. Dokázal jsem si představit cestu nahoru s větrem v zádech. Ale proti němu ne. Navíc jeden Polák tvrdí, že posledních tři sta metrů je nějaký problém. Nevěřícně a zároveň smutně jsem sledoval Basky, jak bojují s větrem nahoře na hraně. A rozhodl jsem se pro sestup,“ uvedl šestačtyřicetiletý dobrodruh.
Sestup pro odvážné
I po obrátce ale musel Jaroš s nepřízní počasí bojovat, aby se v pořádku dostal ke svým parťákům. „Byl problém dostat se na hranu, aby mě poryv větru nesrazil dolů. Podařilo se a pak mě čekal osamělý boj do třetího tábora. Tedy asi pět set výškových metrů sestupu, kdy je třeba vážit každý krok. Když už vidím tábor, nevěřícně sleduju, jak končí hranice větru asi tři metry nad stany. Jeden ze závanů dokonce utrhl švýcarský stan. V našem stanu objevuju dvě trosky a tak jsme trosky tři. Ležíme jako mršiny několik hodin,“ přiblížil Jaroš.
Po poledni kompletní česká trojice zahájila sestup, který se zastavil až se setměním v základním táboře. „Dole nám gratulovali k návratu. A dozvěděli jsme se, že na vrcholu prý mělo být jedenáct lidí?! Prokaučoval jsem vrchol. Ale po boji je každý generál,“ pokrčil rameny Jaroš.
Česká výprava nyní čeká na zlepšení podmínek a poté chce zkusit další vrcholový útok. Poté by podle původního plánu měli Jaroš a spol. přesunout svou pozornost na Gasherbrum I, kde se chtějí pokusit dokončit prvovýstup jihozápadní stěnou 8068 metrů vysokého karakórámského obra.
