Vzdát, nebo ne? Ondra řešil dilema, drželi ho fanoušci

Český reprezentant, jenž se dostal do šestičlenného finále z posledního možného místa, zapsal na prvních dvou boulderech alespoň zónu. Na třetí cestě, která dělala závodníkům největší problémy, nebodoval vůbec. Top zaznamenal až na závěr, a alespoň jednou ukázal divákům na Letné své tradičně velmi emotivní, radostné gesto. Na lepší než šestou příčku to však v součtu nestačilo.

Ondra následně přiznal, že se na úvodním boulderu ozvalo bolavé levé rameno.

„Kdybych ho měl zdravé, jsem asi druhý. Na jedničce to opravdu nebylo moc příjemné. Měl jsem dilema, jestli do toho jít naplno a riskovat, že se zraním a pár měsíců si nezalezu. Byl to ten samý krok, při kterém se mi zranění před pár měsíci stalo. Takže jsem dal tři pokusy na půl plynu, pak jeden na 90 procent a hned rameno zabolelo. Jsem spokojený, že jsem se nezranil,“ líčí Ondra.

Jak rameno vyléčit? Prý ho stačí nedráždit určitými specifickými kroky. I když Ondra při normálním lezení bolest necítí, výsledky magnetické rezonance stále nejsou optimální.

„Pak přijde na závodech tenhle boulder a já řeším, jestli lézt, jestli vzdát. Před takovou skvělou diváckou kulisou je blbé jít pryč, i když jsem si po každém pokusu říkal, jestli to nemám udělat,“ líčí Ondra, který se teď přesune na své milované skály. Nastínil, že se vydá jak do Čech, tak do zahraničí, blíže ale své plány na další týdny či měsíce odhalovat nechtěl.

Pražské finále bylo sice dramatické, ale možná těžší, než by si diváci i sportovci přáli. Dvojku a trojku nevylezl nikdo. Vítězný I To-hjon topoval na dvou boulderech a k tomu zaznamenal dvě zóny. Druhý skončil Francouz Manuel Cornu a třetí místo bere zlatý z pařížské olympijské kombinace – Brit Toby Roberts.

„Stavěčů je mi líto. Myslím, že udělali dobré bouldery. Určitě ale čekali, že třeba dvojku někdo zvládne. Myslím, že finále nebylo nezajímavé. Loni byly dva bouldery až příliš lehké a na výsledky neměly vliv. Já preferuji to, co bylo letos,“ komentuje Ondra.

Také jeho překvapilo, že se na stupně vítězů neprobojoval nikdo ze silné japonské výpravy. Ve finále byli zkušený Tomoa Narasaki a teprve 17letý lídr světového poháru Sorato Anraku. Oba bojovali o první příčku, jenže jako jediní nevylezli poslední boulder.

„Sorata jsem tipoval jako nejpravděpodobnějšího vítěze. Ukazuje se, že bouldering je vabank. Za celkový dojem a zásluhy bych to asi Soratovi dal, ale myslím, že na posledním boulderu oběma trochu ruply nervy,“ přemítá Ondra.

Radost mu udělaly ještě dvě věci. Zaprvé opět parádní kulisa v podobě téměř pěti tisíc fanoušků. „Letošní ročník možná předčil ten loňský. Tuším, že jsou všichni spokojení,“ pochvaluje si brněnský rodák. Pak se ještě vrátil k odpolednímu semifinále, kde jeden z kroků, který se měl řešit skokem, zdolal silově.

„Stavěči se snaží bouldery vymýšlet spíše dynamicky a chtějí, aby to staticky nešlo. Dnes se mi je podařilo přečůrat. Nevím, jestli měli radost, nebo ne,“ usmívá se šestý muž letní pařížské olympiády.