Článek
Adamovské unikly hry v Tokiu o pověstný vlásek, vycházející hvězda ale nad absencí při olympijské premiéře sportovního lezení netruchlila. „Já jsem vůbec nemyslela na to, že bych tam mohla jet. Takže jsem zklamaná nebyla, přestože mi to nakonec uniklo o jeden krok. Naopak to ve mně zažehlo paprsek naděje, že vyloučením rychlosti, která je mou největší slabinou, se šance na olympijský start zvyšuje. Sice to bude opět trochu nevýhoda, protože i pro dvojkombinaci je jen dvacet míst, ale s tím se dá počítat a pracovat," líčila česká závodnice Sport.cz v předvečer Evropského poháru v boulderingu, který o nadcházejícím víkendu hostí pražské Letňany.
Co bude pro nový formát olympijského závodu klíčové? „Ještě jsem žádný závod v tomto formátu neabsolvovala, ale určitě bude podobně jako v trojkombinaci důležité naučit se rozvrhnout síly. Třeba při trojkombinaci na ME v Moskvě jsme byli na stěně dva dny dvanáct hodin denně. To není úplně jednoduché," přemítala Adamovská.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
S hvězdným Ondrou má vítězka loňského závodu Světového poháru v lezení na obtížnost ve francouzském Brianconu společnou nejen antipatii k lezení na rychlost, ale rovněž trenérské vedení. Jaké jsou plány dva roky před hrami v Paříži? „Plány chystá hlavně kouč Petr Klofáč. I když pro mě samotnou jako studentku trenérství je to taky hodně zajímavé. Obecně mám problém s tím, že jsem až příliš velký dříč a spíš si nakládám víc než míň. Takže pro mě bude základní úkol to přežít bez zranění. Stačily už potíže s nohama, které jsem v poslední době měla. Už je to lepší, ale pořád mám lezečky o tři čísla větší, než bych potřebovala. Není to úplně ideální," krčila rameny Adamovská.
Eliška Adamovská se v roce 2021 postarala o senzaci triumfem na SP v Brianconu.
O vyrovnávání se s těžkostmi přitom hovoří s upřímnou otevřeností. „Před rokem a půl mi ve Španělsku, kam každou zimu jezdíme lézt, omrzly všechny prsty na nohou. Je to paradox, teď tam bylo dvacet stupňů, když jsme tam ale byli my, tak bylo třeba mínus dva. Navíc jsem si vypracovala trochu závislost na běhání a s těma omrzlýma nohama jsem ještě každý den běhala. Až mi popraskaly cévy na prstech," vyprávěla.
A aby potíží nebylo málo, objevili lékaři u Adamovské další limitující faktor. „Neseme si v rodině Raynaudův syndrom, při kterém se komplikuje prokrvování periférií. Takže mám na nohách tři docela fungující prsty, zbytek není ideální. V malých lezečkách se navíc okamžitě udělají otlaky a puchýře, které se špatně hojí. Takže třeba po několikahodinovém intenzivním lezení na boulderech jsem nemohla týden lezečky obout a musela trénovat v teniskách," popisovala.
Eliška Adamovská při kontinentálním šampionátu v roce 2020.
Díky cílené terapii je snad Adamovská už z nejhoršího venku, přesto následky stále pociťuje. „Vedle omrzlin tam byla i další mikrotraumata. Zlepšilo se to. Chodím na masáže, cvičím, ale pořád mě to omezuje. Mám velikost nohy 42,5 a byla jsem zvyklá mít lezečky velikosti 38. Teď mám čtyřicítky. Ostatní boty můžu nosit jen jednu značku se širokou špičkou. Ostatní jsem musela vyházet, tlačily mě," podotkla.
Pro lezce je přitom paradoxně největším strašákem zranění prstů na rukách, nejčastěji v podobě poškozených šlach. „Neuměla jsem si představit, jaké peklo může s nohama být. Navíc jsem to dlouho ignorovala, moc jsem to neřešila, běhala jsem s tím. A nakonec jsem nemohla skoro chodit. A to mi je dvacet. Nemám to se sebou lehké," uvedla s hořkým úsměvem Adamovská.
