Článek
"Po prvním lockdownu nám trenér oznámil, že už nebude pokračovat. Nového nemáme, takže se nám děti rozutekly. Nyní možná jednoho seženeme, ale nevíme, jestli jej dokážeme zaplatit," popisuje situaci Jiří Kaiser, předseda fotbalového klubu AFK Hořín.
Není to ojedinělý nářek, protože Sport.cz má k dispozici průzkum České unie sportu (ČUS), do něhož se zapojilo 1700 klubů napříč republikou a takových stesků jste v něm našly stovky. "Nejvíce nás tíží nedostatek trenérů. Potřebujeme získat minimálně dva, abychom mohli otevřít přípravku pro chlapce," říká Josef Antoš, předseda volejbalového klubu z Tuchlovic. A Jana Veselá, předsedkyně oddílu SK ELI Dolní Břežany, doplňuje: "Chtěli bychom rozvíjet talenty s cílem dosáhnout sportovního střediska mládeže. Bohužel k tomu cíli je potřeba kvalifikovaný tým trenérů a těch máme nedostatek."
| Sport v bolavých časech pandemie |
| Redakce Sport.cz zmapovala aktuální problémy, které tíží tuzemské kluby. Před startem i během sportovního olympijského svátku v totalitní Číně, přichystala sérii textů, které na ně poukazují. |
| Toto je závěrečný třetí díl, předchozí dva se věnovaly úbytku sportujících dětí a vysokým cenám energií, které pro mnohé kluby znamenají existenční starosti. |
Trenéři dětí nejsou.
Jsou dlouhodobě nedostatkovým „zbožím", ohroženým druhem, což dokazuje také zmíněný průzkum ČUS. Téměř 40 procent klubů má po loňských lockdownech problém s trenérským obsazením. Dvě třetiny je nemá jak dostatečně zaplatit a k tomu přidávají další důvody nouze - mezi lidmi je čím dál menší zájem o vedení tréninků a odrazuje je i nestabilita odvětví.
Z trenérů jsou kurýři jídel
Dalo by se namítnout, že to stejné platilo už před zjevením covidu-19, nicméně ten kritický stav ještě prohloubil. "Úbytek trenérů je veliký. Zvlášť těch, kteří to měli jako fajn přivýdělek ve volném čase - a takových je 90 procent - si museli při uzávěrách najít něco jiného. Našli si jinou práci a už se k trenéřině nevrátí," říká mládežnický kouč Michal Eisenkolb, který trenéry vzdělává a stojí za facebookovým profilem Trenér dětí.
Jako příklad uvádí velkou skupinu studentů, kteří si trenéřinou přivydělávali dva tři tisíce měsíčně. Byli spokojení, že zůstali u sportu, který měli rádi, peníze na přilepšenou pro ně představovaly fajn prémii. Jenže když organizované sportování stát zakázal, oni museli hledat jinde. "A spousta z nich začala vozit jídlo. Tam ty peníze byly, jsou a budou. K tomu je to jistá práce, zatímco trenéřina jistá není. Kolikrát se dnes ruší tréninky, protože je kvůli karanténám nedostatek dětí," popisuje dění Eisenkolb.
Když pátráte po příčinách, proč trenéři chybí, jako mantra se vám z oddílů opakuje otřepaný klausovský výrok, že "o peníze jde až v první řadě".
Zadarmo (či za odpuštění příspěvků pro své potomky) povětšinou fungují jen zapálení rodiče, kterým ale často chybí trenérská erudice a jsou spíš v rolích asistentů či vedoucích u nejmladších kategorií. "Vedou pár let děti, ale pak v trenérské úloze končí. Jenže kluby potřebují také asistenty a vedoucí u starších kategorií, kdy však už rodiče například u 13 či 14letých pomalu přestávají navštěvovat i zápasy samotné," líčí Antonín Plachý, vedoucí Úseku trenérů a vzdělávání Fotbalové asociace.
A tak potřebujete kouče zaplatit. Velké kluby z velkých sportů si mohou dovolit pár profesionálních (šéf)trenérů u mládeže, jenže drtivá většina oddílů potřebuje nadšence, které uchlácholí alespoň pár stovek či maximálně jednotky tisíc měsíčně. A byť třeba na samotném tréninku stráví týdně dvakrát třikrát hodinu a půl, tak příprava na ně, organizace turnajů i víkendový čas na zápasech vše násobí.
"Většinu lidí, co s fotbalem končí a nechce se pak věnovat trénování dětí, pojí stejná věta: Nebudu to dělat zadarmo a nebudu to dělat ani za tři tisíce měsíčně. Když si k tomu připočteš semináře, vzdělávání, tak budu mít 20 korun za hodinu. To raději půjdu na stavbu a za víkend mám stejné peníze jako tady za celý měsíc a ještě bez nervů," vypráví jeden funkcionář z Královehradeckého kraje.
Neusser: Na podporu trenérů by byly potřeba miliardy
Trenér Eisenkolb s touto rétorikou jen souhlasně přikyvuje, protože z praxe ví, že je to odraz reality. Navíc problémy mají především malé venkovské kluby či oddíly z provinčních či okresních měst. Zatímco ve velkých městech, kde jsou zároveň univerzity, ještě nalákáte zmíněné studenty na přivýdělek a zároveň i díky vyšší kupní síle to můžete nacenit v členských příspěvcích, na malých městech je to jen o hledání nadšenců a dobrovolníků.
"Menší kluby se s nedostatkem trenérů mládeže potýkají dlouhodobě," říká za hokej tiskový mluvčí svazu Zdeněk Zikmund. A téměř unisono zní i Antonín Plachý z fotbalu: "Nedostatkem trenérů trpí především menší kluby."
Sportování dětí, tenisový trénink - ilustrační foto
Ze začarovaného kruhu se v současnosti nedá téměř dostat. Stát prostřednictvím Národní sportovní agentury (NSA) oddílům posílá dotace, které mohou použít i pro trenéry, přes program Můj klub, v němž ale klíčovou roli hraje počet mládežnických sportovců. Menší oddíl má však méně sportovců a tudíž menší příjmy. Že by NSA přímo vytvořila program na podporu mládežnických koučů, je ale momentálně sci-fi.
"Nedostatek lidí je problém napříč všemi odvětvími a obrovský problém je to i pro sport. Ale neumím si představit, že bychom měli program, který by podporoval trenéry, protože to bychom potřebovali dalších několik miliard v rozpočtu," říká šéf NSA Filip Neusser.
Letos si navíc na peníze z programu Můj klub sáhne méně organizací. Ministerstvo školství, které program před vznikem sportovní agentury vymyslelo, mělo původně omezení, že o dotace mohly žádat jen kluby, které měly 12 a více dětí. Pro rok 2021 tuto hranici předchozí šéf NSA Milan Hnilička velkoryse zrušil, nicméně jeho nástupce zase zavedl minimální počet. Teď je to 10 sportovců ve věku 3 až 20 let. „Museli jsme řešit žádosti, ve kterých se objevovali jen dva až tři sportovci často z jedné rodiny, takže se dělali malinko podvody a administrativu NSA to neskutečně zatěžovalo," vysvětluje Neusser.
Zároveň říká, že rozpočet programu bude stejně jako v předchozím roce 1,6 miliardy korun a pokud ministerstvo financí řekne, že je ve státní kase na sport dostatek peněz, navýší program o dalších 150 milionů korun.
Náborová akce Týden hokeje - ilustrační foto.
To ale nové trenéry šmahem nevykouzlí, ani nepřitáhne. Michal Eisenkolb však právě v penězích vidí jedinou cestu, jak kvalitní a spolehlivé kouče k dětem dostat. Navrhuje, aby ti, kteří budou děti pravidelně trénovat či se jim (nejen ve sportu) ve volném čase věnovali, brali od státu příspěvek pět tisíc měsíčně. A nebo si mohli peníze odepsat z daní, což by zřejmě pro stát byl nejjednodušší administrativní krok. Zatím ale jediným povzbuzujícím činem, který stát pro trenéry udělal, je, že mají nárok na týden placené dovolené navíc, aby mohli s dětmi v létě na soustředění či tábory.
"Většina klubů si tak stále nemůže dovolit spolupracovat s kvalifikovanými trenéry, což představuje jeden ze zásadních problémů. Jedná se totiž o lidi, kteří přivádí děti ke sportu a hlavně je motivují k tomu, aby u něho zůstaly. V drtivé většině tak v klubech trénují dobrovolníci nebo rodiče. Zároveň je v republice trenérů nebo trenérek mládeže velký nedostatek. Kdo přivede děti zpátky ke sportu, když nejsou trenéři? V takovém prostředí se velmi složitě hledají noví talenti a budoucí reprezentanti," varuje šéf ČUS Miroslav Jansta.
Vedle peněz je tu ale ještě jedna klíčová věc. Ač se může zdát, že trénovat prcky není žádná věda, opak je pravdou. Trenéři i trenérky musí být autoritami, mít vzdělání i pochopení, protože právě oni - stejně jako učitelky a učitelé z 1. stupňů základních škol - mohou v dětech zažehnout lásku i zápal pro sport. A tady je nezastupitelná role svazů. Ten fotbalový má kupříkladu základní e-learningové školení, kterým procházejí povětšinou rodiče těch nejmenších, aby měli alespoň elementární trenérské vědomosti.
Takových jsou momentálně zhruba čtyři tisíce.
A co děti, mají si s kým hrát?
Díky své velikosti i skutečnosti, že jde jednoznačně o nejmasovější sport v tuzemsku, má také nejpropracovanější systém vzdělávání. "Vytváříme maximální podmínky pro jejich postupný profesní růst a především motivaci ve fotbalovém prostředí působit," říká Antonín Plachý. Ročně pak projde trenérským školením zhruba 2500 zájemců, přičemž dva tisíce dostanou nejnižší licenci C. Jenže sebevzdělávání zase stojí čas a očekává se, že dotyčný trenér o něj má zájem.
A i Plachý přiznává, že fotbalových trenérů ubývá, byť to nedává do přímé souvislosti s pandemií. V té prý skončily v porovnání s jinými roky jen jednotky procent navíc. Hokej hlásí dokonce v pandemických letech mírný nárůst nových trenérských licencí. Jenže podobně jako fotbal se velmi těžko počítá, kolik ze všech držitelů licencí jsou aktivní trenéři. A tak byť čísla navenek nevypadají hrozivě, uvnitř nejen v hokeji a fotbale je bobtnající problém.
A tak se nabízí parafráze jednoho kultovního fláku od skupiny Katapult: "Až se bude psát rok 2026..., pak možná bude pozdě chtít se ptát: Co děti, mají si s kým hrát?"
