KOMENTÁŘ: Augusta namixoval bronzový koktejl. Palec dolů pro kanadské fandy

Ottawa (od našeho zpravodaje) – Právě na sebedůvěře stojí poslední úspěchy mladíků nejprve pod vedením Radima Rulíka a nyní i Patrika Augusty. Reprezentanti třeba nedosahují takových individuálních kvalit a neobjevují se na tak vysokých příčkách draftu do NHL, ovšem stejně si věří, že se můžou měřit s elitou.

Kouč Augusta navíc založil aktuální výběr na enormní soudržnosti a týmovosti. Jádro se vytvořilo už během přípravných turnajů a v mužstvu se našli lídři. Vypíchnout musím Eduarda Šalého. Popravdě jsem měl drobné obavy, jak se popere s rolí kapitána.

Neviděl jsem v něm takovou vůdčí schopnost, jakou disponoval třeba před rokem Jiří Kulich. Je však vidět, že se brněnský odchovanec od parťáka něco přiučil. Šel příkladem hlavně prací na ledě, ale postupně byl čím dál tím více slyšet také v kabině. Spoluhráče během utkání hecoval a v rozhodujících zápasech ze sebe vypustil i tak dlouho skrývané emoce.

Rozhodně není náhoda, že se jako jediný podílel na všech třech medailích dvacítky. A určitě ani není náhoda, že tyto tři velké úspěchy po sobě vůbec můžeme oslavovat. Poslední dva roky byla k bronzu potřeba i kapka štěstí, ta však do Augustova bronzového koktejlu patří a nikterak dobrou práci celého týmu nesnižuje.

Teď je akorát potřeba nelétat příliš dlouze v oblacích a nemyslet si, že je česká mládež automaticky a nadobro opět zakořeněna mezi elitou, o čemž hovořil i sám kouč. „Nechci teď nahlas vykřikovat, že jsme zpátky ve světové špičce. Jen teď vyhráváme důležité zápasy, které jsme dřív nezvládali. Je to o sebevědomí,“ mínil Augusta.

A tak jsme se oklikou vrátili zpátky na začátek k onomu sebevědomí, které z českých mladíků prostě čiší. Bez něj by Kanadu dvakrát v řadě rozhodně porazit nedokázali.

Na závěr bych se ještě chtěl dostat právě k domácím příznivcům, kteří se ukázali jako totální burani. Že Petru Sikorovi dali sežrat vzájemný čtvrtfinálový duel, to se ještě dá celkem pochopit. Jestli jim přišlo, že český forvard po ostrém faulu soupeře ležel na ledě déle, než musel? Budiž. Sikora si vyslechl bučení a pískot, fanoušci se ho snažili rozhodit, dejme tomu.

Proč ale nechutné chování publika pokračovalo i v semifinále proti (jinak nenáviděným) Američanům, v souboji o bronz, a dokonce i při předávání medaile, to mi hlava nebere. A asi to ani nikdy nepochopím.

O to větší klobouk smekám před třineckým útočníkem. Poslední dva duely už se nad neustávající bučení dokázal povznést a v obou zápasech řádil. Ohromně jsem mu přál, aby kanadské fanoušky umlčel gólem. To se bohužel nepovedlo, ale i tak Sikora patří k bronzovým hrdinům, což je pro něj určitě obrovským zadostiučiněním.