Článek
Jenže navzdory tomu, že se hokejové Česko probudilo do nádherného rána a že celý hokejový čtvrtek, který vyvrcholí vyhlášením Zlaté hokejky, tak má i díky úspěšné dvacítce slavnostní punc, je pořád na Rulíkově vyděšení kus pravdy a tvrdé reality.
Ne, nebylo by fér snižovat výtečný výkon českých jinochů, který předvedli v edmontonské hale Rogers Place. Ale nebylo by ani fér si nechat nasazené růžové brýle a ve vítězné euforii si myslet, že sluncem zalité ráno je dokonalým symbolem současného stavu českého hokeje a že dva měsíce starou výměnou prezidenta svazu jsou teď před námi jen zlaté zítřky. On dost možná audit, který nyní v hokejových kancelářích probíhá, spíš ty zítřky zase zatemní.
Rulík ale den před startem turnaje správně poukázal, že na elitní čtyřku, kam samozřejmě zařadil i USA, Čechům chybí víc mladíků, kteří pravidelně hrají na farmách NHL či v seniorských týmech elitních evropských soutěží. A že by takových plejerů potřeboval alespoň 80 procent, které nemá. Že má i tým z druhého sledu – což není nic pejorativního – skutečně nadohled medaile, na kterou junioři čekají od roku 2005, je i dle výsledků ze základní skupiny směsice bojovnosti, štěstí a černého dne soka.
Aneb jak už před zápasem řekl Rulíkův asistent Jiří Kalous: "Pokud každý hráč ze sebe vytáhne to nejlepší od prvního vhazování do poslední vteřiny, tak to může skončit výhrou outsidera, kterému veřejnost a odborníci nedávají šance."
A za outsidera považoval svůj mančaft.
Češi ustáli tlak z prvních minut zápasu, nezlomilo je šťastné americké vedení, a když naopak otočili na 2:1, musel je nakopnout pohled na překvapivé tváře soupeřů na střídačce, kteří na sebe zírali s otevřenou – a teď se omlouvám za výraz, ale přijde mi nejvýstižnější – hubou. Gól "zadarmo" na 3:1 je zcela napěchoval energií, pětiminutová přesilovka po zbytečném excesu Berarda sebrala Američanům čas na obrat. A byť i Češi nabídli sokovi pětiminutovou početní výhodu, nakonec jejich bojovnost byla víc než hokejový um.
Už pátek večer, kdy Češi od 22 hodin evropského času vyzvou v semifinále domácí Kanadu, jim možná zase nastaví zrcadlo reality a vrátí z oblaků pevně na zem. A rozhodně je čeká ještě přetěžká šichta, aby ve dvou pokusech k oné vysněné medaili dokráčeli. Nicméně i kdyby jim skutečně v noci ze soboty na neděli visela na krku, je nutné znovu vzpomenout na Rulíkovo vyděšení, protože ona placka by nebyla výsledkem výchovného systému, spíš krásným poblázněním odepisovaných mládenců.
Zároveň by ale mohla být symbolem jistého restartu, protože tuzemské mládežnické soutěže po letech marného volání skutečně zeštíhlily, což by mělo přinést tolik očekávané zkvalitnění i větší konfrontaci. Jen pro připomenutí – trenér Rulík je coby asistent Jaroslava Holíka podepsán pod juniorským titulem mistra světa z roku 2000 a tehdy si Holík musel na svazu těžce vydupat, aby funkcionáři povolili start hráčům, kteří působili v zámořských juniorkách. Svolili k pěti.
Dnes by to bez nich absolutně nešlo a v menšině jsou naopak zástupci z tuzemských klubů.
Restartem může nazvat i to, že přímo v Edmontonu pomáhají se skautingem soupeřů trenéři dalších českých reprezentací včetně Kariho Jalonena. Zdá se to být přirozenou věcí, protože by bylo až příliš velkým plýtváním peněz, kdyby kouči, které svaz platí, teď jen seděli doma u televize, leč v českých podmínkách jde zase spíše o výjimečnou věc.
Tak třeba i jejich postřehy pomohou k tomu, aby Alois Hadamczik poté, co přestal být v květnu posledním trenérem, který přivezl medaili z MS, přestal být i posledním trenérem, který získal placku s juniory. Jako prezident svazu si to koneckonců dozajista přeje.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
