Ivan Ivan o netradičním jménu, poslední šanci na MS a ztraceném roce: Smůlu už jsem si snad vybral

Jak moc vás těší, že se zrušený šampionát dvacítek nakonec odehraje v srpnu?

Jsem nadšený, je obrovská motivace se vejít do nominace. Vždyť jsem stihl jen Hlinka Gretzky Cup. Přišel jsem předloni o osmnáctky a kromě zrušeného turnaje jsem na žádném nebyl. A v prosinci jsem si to moc užít nestihl. Naposledy jsme nevyhráli ani zápas, to mě ještě více nabudilo. Navíc je to příležitost se ukázat a vystřílet si zajímavé angažmá. Snad se nám bude na mistrovství dařit. Hlavně aby bylo organizačně lépe zařízené a normálně se odehrálo.

Jak jste na přelomu roku prožíval rozpadající se turnaj v kanadském Red Deeru?

Když se zrušily oba naše přípravné zápasy, tak už jsme si s klukama říkali, že se to rovnou celé může zabalit. Na hotelu jsme měli po příletu čtyřdenní karanténu, ale ve výtahu s námi normálně jezdili ostatní hosté. Nebyla to žádná bublina. A pak covid chytli skoro všichni rozhodčí a v každém týmu se nakazili minimálně dva hráči.

V Cape Bretonu jste letos byl nejproduktivnějším hráčem. Jenže váš tým skončil s bilancí 14 výher a 54 proher beznadějně poslední. Byla to na hlavu náročná sezona?

To teda, hodně. Třeba po porážce 2:13 jsem si říkal, co tady dělám. Nečekal jsem, že na tom budeme takhle špatně. Jenže hráli jsme nejtěžší divizi a měli jsme nejmladší tým. Ale v každém zápase jsem se snažil udělat maximum. Hodně kluků pak mělo poraženeckou náladu už před zápasem. Já jsem se jako nejstarší chopil role lídra a pokoušel jsem se mladé hráče motivovat. Byla to velká zkušenost.

Juniorský věk vám končí. Kde budete působit příští rok?

Zatím to ještě řeším. Možná si dám ještě sezonu jako overage v juniorce. Cape Breton jsem si dost oblíbil, všichni se ke mně chovají krásně. Je to pro mě druhý domov. Přiletěl jsem tam jako šestnáctiletý kluk z Ostravy, úplně do neznáma. Ale rodina, u které bydlím, je skvělá. I manažeři v týmu jsou skvělí. Posunul jsem se nejen herně, ale i lidsky. Naučil jsem se pořádně anglicky a získal v životě hodně sebevědomí. A na příští rok konečně skládáme silný tým.

Další cíl máte jaký?

Rozhodně zahrát si NHL. Chci zůstat co nejdéle v zámoří a jít si za snem. Třeba se ukážu na nějakém kempu. Až uvidím, že to fakt nepůjde, tak plán B je extraliga.

Cestu do nejslavnější soutěže ale máte o to komplikovanější, že jste neprošel draftem.

To mě samozřejmě štve. Ale nemůžu se tomu divit. Letos jsem byl ve výběru nejstarší a loni jsem vůbec nehrál.

Kvůli čemu?

Kvůli covidu jsem nemohl na začátku sezony odletět do Cape Bretonu. A tak jsem podepsal jsem kontrakt ve Vítkovicích s tím, že až to půjde, vrátím se do Kanady. Jenže Vítkovice mi nedaly jedinou šanci. Do médií nechci říkat z jakých důvodů. Odehrál jsem akorát pět zápasů na hostování v Havířově v první lize, ale to jsem nastoupil třeba jen na dvě minuty. A tak jsem vlastně jenom trénoval.

Proč vám jako nadějnému hokejistovi nedal šanci ani Havířov?

Popravdě mě to hodně překvapilo. Čekal bych, že mi dá na ledě hodně prostoru. Kdybych hrál, měl bych určitě šanci dostat se na mistrovství světa juniorů, které se hrálo v Edmontonu. A pak už bych se v klidu dostal do Cape Bretonu. Jenže mi dali čuchnout akorát v pěti zápasech. Nevím, co proti mně měli. Makal jsem na sto procent, nevynechal jsem jediný trénink.

A šance odletět po vlastní ose kvůli covidu stále nepřicházela?

V únoru ano, odehrál bych aspoň druhou půlku sezony. Ale zase se něco podělalo. Jel jsem na letiště do Varšavy a už jsem seděl v letadle. Měl jsem zařízené všechny dokumenty, ale zničehonic mě vyhodili, že mi prý chybí nějaký papír. Dvě hodiny jsem čekal na manažera aerolinky, nakonec jsem za ním musel jít sám. Ani neuměl moc anglicky a vlastně mi nic nevysvětlil.

Co se dělo dál?

Řešili jsme situaci přes ambasádu. Pochybení bylo na straně aerolinky, vrátili nám peníze, ale to nevyžehlilo můj problém. Nasedl jsem na vlak a jel zpátky. Kvůli covidu ani nejezdily vlaky přes hranice, takže pro mě museli do Polska dojet rodiče.

To je teda pech. Takže pak jste opět jen trénoval a marně čekal na šanci v zápase?

Bohužel ano. Nebavilo mě to. Na ledě ani nebyl prostor a dostali jsme vždycky maximálně tak třicet minut. Trénoval jsem jen s mladými kluky nebo zraněnými hráči Vítkovic. Aspoň mi pomáhali zkušení hokejisti Zbyněk Irgl nebo Tomáš Kubalík, Dominikův brácha. To mě trochu motivovalo.

Tahle šílená zkušenost vás však musela pořádně zocelit, ne?

Už mě nemá co rozhodit. Víc špatného během sezony přece už zažít nemůžu. Sedm měsíců jsem nehrál, ještě nikdy jsem se takhle na zápas netěšil. Fakt věřím, že jsem si smůlu vybral a všechno špatné se obrátí v dobré.

Vaším otcem je Marek Ivan, bývalý hokejista Vítkovic nebo Třince a velký bouřlivák. Co si od něj chcete pro kariéru vzít?

Nejsem sice takový bouřlivák jako on, na ledě tolik nepřitvrzuju, ale táta je velká inspirace. Hrál profesionální hokej dlouho. Navíc jsme oba centři a hodně mi pomáhá. Strašně rád s ním komunikuju po zápasech, dává mi zpětnou vazbu.

Nebyl jste někdy na rodiče naštvaný, že vám dali jméno Ivan Ivan?

Né, to určitě ne. Rodiče mě milují a chtěli, abych byl výjimečný. Někdo se mi kvůli jménu směje, dřív mě to občas štvalo, ale už si s tím nelámu hlavu. Vtípky mi nevadí. Akorát po zápase s Kanadou na zrušeném mistrovství se to nějak moc řešilo.

Myslíte, jak vám kanadská televize TSN v grafice přidala do jmenovky ještě jedno „Ivan"?

Přesně tak. Mobil mi vibroval celý den. Všichni spoluhráči a kamarádi mi psali: „Jé, ty máš na Twitteru 150 tisíc zhlédnutí." No, není to úplně způsob, jak jsem se chtěl v hokeji proslavit (směje se).

Škoda, že na reprezentační kemp dvacítky nakonec nepřijel nominovaný Marcel Marcel.

To jsem si říkal taky. Kdybychom se vyfotili a poslali to do zámoří, určitě z toho zase bude hit (směje se).

Jak jste vůbec během uplynulé sezony zvládal poslední ročník studia na střední škole v Ostravě?

Musím vedení školy moc poděkovat. Úkoly jsem dělal na dálku online, s časovým posunem a někdy jsem třeba nestíhal odevzdávku. Učitelé mi celý rok vycházeli vstříc. Po sezoně jsem se vrátil do Ostravy, první termín maturit jsem sice nestihl, ale v září už snad zkoušku zvládnu.