Článek
Smutek reprezentantů byl veliký, ale podle mne se nedá mluvit o zklamání z toho, že Česko skončilo čtvrté, i když ze sedmi utkání zvítězilo pouze ve dvou. Spíš je důležité vidět, co nejvýrazněji v herním projevu s medailisty chybělo. Nakonec se totiž zase vynořil tradiční problém s koncovkou.
Ve finální fázi nebyla dvacítka tak nebezpečná, chyběla ji výraznější schopnost vypálit rychle a tvrdě nebo udělat závar před brankou a trefit se po třetí dorážce. Když tohle zafungovalo, Myšák zachránil klíčový bod ve skupině s Finskem nebo se povedlo zlomit USA ve čtvrtfinále.
Pro úspěch v koncovce je ale potřeba zlepšovat kondici i dovednosti. Rozhodující zápasy turnajů se hrají už ve velké únavě, a přece jen pořád o výsledku rozhodují góly. Rulíkův výběr jich dal v sedmi zápasech jen sedmnáct a s výjimkou nejlepšího výkonu proti Američanům od všech ostatních soupeřů alespoň třikrát inkasoval. Dohrál tak s pasivním skóre, zatímco Kanada má bilanci 41:14, Finsko 30:18 a Švédsko 20:10.
Gabriel Szturc v souboji u mantinelu
Povzbudivou zprávou pro český hokej však je, že od letošního dubna se do semifinále dostaly reprezentace napříč věkovými kategoriemi na MS do 18 let, o měsíc později při MS dospělých, zvládla to o prázdninách i nová osmnáctka na prestižní, Hlinka Gretzky Cupu a teď na odloženém šampionátu dvacítka. Samozřejmě, projevu se absence Ruska. Na všech čtyřech turnajích se ale Česku podařilo někoho z mužstev světové špičky nechat v konečném pořadí za sebou.
Medaile z těch čtyř pokusů sice cinkla jen jednou a každý z těch národních týmu má na svém vystoupení nějak kaňku (v Edmontonu je to ostudná porážka s Lotyši), ale směr, jak vrátit českému hokeji zase kredit, může existovat. Jenže musí se sejít dost věcí, mužstvo musí hrát na hraně vlastních možností a teď je potřeba najít zbraň, jak nejen čelit těm nejlepším, ale naučit se je zase porážet.
