Článek
Svěřenci trenéra Jakuba Petra sice na úvod šampionátu porazili Finy, pak ale následovaly prohry se Švýcary, Dány a Švédy a rovněž čtvrtfinálové vyřazení od Kanaďanů.
„Bylo to špatný. Vyhrát jediný zápas je strašně málo na to, abychom mohli o semifinále aspoň uvažovat. Bohužel jde o dlouhodobý proces, který se nezlepšuje," poukazuje Antoš na fakt, že čeští mladíci končí ve čtvrtfinále v posledních letech pravidelně.
Aspektů hry, ve kterých junioři za světovou špičkou zaostávají, je podle něj víc. „Ale zásadní problém je rychlost hry, my jsme ve všem pomalejší a nestíháme. Když pan Jandač (trenér seniorské reprezentace) hodnotil Světový pohár, o rychlosti hry mluvil úplně stejně. Ať si každý říká, co chce, ale zatímco se hokejový svět ubírá směrem k rychlosti, my stagnujeme. Přestože jsme podle mě měli velice dobrý výběr hráčů, rychlostně jsme stejně nestačili," soudí Antoš.
Za co se chválí čeští brankáři?
Zklamaly ho zejména prohry po prodlouženích se Švýcary a Dány. Tedy s týmy, které by podle Antoše měli Češi pravidelně porážet. „Přeci máme mnohem větší počet dětí a juniorů než Dánsko, tak jak je možné, že už s námi hrají vyrovnaně? Je to kvůli tomu, že oni se hráčům věnují víc individuálně, zatímco my to bereme šmahem? Dlouhodobě tvrdím, a byl jsem za to hodně kritizovaný, že Švýcarsko a Dánsko bychom měli porážet. Když jsem ale teď naše zápasy s nimi viděl, musím uznat, že nás předčily. A naprosto zaslouženě," zoufá si dnes šestačtyřicetiletý bývalý útočník.
Víc čekal i od gólmanů Jakuba Škarka s Danielem Vladařem, jejichž úspěšnost zákroků byla pouhých 88,37 resp. 86,44 procent. „Netvrdím, že Škarek chytal špatně, ale když naši brankáři mají úspěšnost pod devadesát procent, je k zamyšlení, za co se vlastně chválí. Jestli je to jeho věk, pak je to v pořádku. Ale jestli procentuální výkon, úplně správné to není," uvažuje Antoš.
Téměř polovina z nominovaných hráčů českého týmu působí na klubové úrovni v zámořských juniorkách, proto Antoš očekával, že své zkušenosti zužitkují i v národním týmu. „Vždyť tam přeci nastupují proti těm nejlepším vrstevníkům. A když vezmu třeba Chlapíka, tak ten hraje v zámoří docela dobře. Je k zamyšlení, proč Rusové brali na mistrovství jen ročník 1997, zatímco my do výběru zatahujeme i ročník 1999. Protože je tak kvalitní, nebo kvůli tomu, že jiné hráče nemáme? Měli bychom si ujasnit, jako cestou jít a co prosazovat. Diskuze ale zatím vůbec neproběhla a možná ani neproběhne," mrzí Antoše.
Přitom na úrovni reprezentací do osmnácti let dokáží čeští mladící držet se špičkou krok, o čemž svědčí třeba srpnový triumf na prestižním Hlinkově memoriálu.
Mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem ustrneme v tréninku
„Vidím to už osm let. Mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem ustrneme v tréninku. Zatímco svět jde dopředu, my zažíváme hrozný úpadek. Zase by se mělo rozebrat, jestli je to kvůli individuálním činnostem, rychlosti, síle," všímá si Antoš, že posun do kategorie do dvaceti let Češi nezvládají.
Oproti roku 2014, kdy česká osmnáctka i s Vránou, Pastrňákem či Zachou v sestavě získala na MS senzační stříbro, chyběly nyní dvacítce i individuality a rozdíloví hráči.
„Teď jsme trochu vyzdvihovali sedmnáctiletého Nečase, ale na druhou stranu je potřeba říct, že třeba švédský obránce Dahlin, který je ročník 2000, se mi v individuálních činnostech a vedení kotouče zdál lepší než Nečas. To samé Švýcar Hischier, ročník 1999," všiml si Antoš.
„Netvrdím, že Nečas je špatný a nebude hrát NHL, to vůbec ne. Ale chci tím říct, že nejde hledat klíč ke zlepšení v jednom hráči. Musíme začít generovat mnohem víc hráčů, jenže my jich máme strašně málo. Už od reprezentace do šestnácti let zapojujeme tak úzký okruh hráčů, že pak ve dvacítce nejsme schopni dát dohromady v jednom ročníku dvacet kvalitních hokejistů," uzavírá.
