Článek
Opravdu vás nenapadlo, že při dobrých výkonech v KHL máte šanci na návrat do národního týmu?
Nikdo nemá nic jistého a ani jsem netušil, jestli bude mít trenér vůbec zájem, přece jen ta moje reprezentační absence trvala od dubna 2008. Tehdy jsem byl mladičký kluk, hrál za Třinec a pan Hadamczik mi dal šanci ještě před odchodem za oceán. Teď je to ale pro mě úplně jiná hokejová kapitola. Nejsem sice ten typ, který by byl nervózní, ale první střídání možná budu trochu neklidný.
Jak jste se za tu dobu změnil?
Hokejově fakt asi hodně, zakládám si teď na dobrém bruslení a rozehrávce. Prošel jsem si toho opravdu dost, ať už to byla farma v Hershey, nebo i působení nahoře ve Washingtonu. Nabral jsem v zámoří i spoustu životních zkušeností, hodně jsem se otrkal. Naučil jsem se hrát takový ten kanadský styl, nebojím se tedy jít před branku a klidně shodím rukavice, abych se postaral o spoluhráče. Teď navíc poznávám odlišný hokej v KHL, tak snad to všechno prodám.
V zámoří jste odehrál jen třicet zápasů za Washington a poslední dvě sezóny jste celé strávil na farmě. Už vám došla trpělivost bojovat o NHL?
Nejblíž trvalému prosazení do Capitals jsem byl po výluce ve zkrácené sezóně 2012/13, to jsem měl velký ice-time a skutečně se cítil jako součást mužstva. Jenže přišlo zranění, poslali mě rozehrát na farmu, pak jsem si urval koleno a všechny ty zdravotní trable mi zrovna dvakrát nepomohly. Letos v létě jsem se prostě rozhodl vrátit do Evropy.
Definitivně?
V mém věku snad ještě ne. Pořád ještě v hlavě myšlenky na NHL mám. Že teď hraju v Rize, neznamená, že bych už zpátky nechtěl. Dveře tam pro mě snad ještě nejsou zavřené.
Jak jste si v Rize zvykl?
Nebylo to lehké, širší led než v zámoří a taky jiný styl hry. V Americe se to hrne hned všechno dopředu, tady v Evropě je to založení útoku přece jen jiné, ale šel jsem do Rigy s tím, že tam dostanu hodně prostoru. A trenér mi ho opravdu dává, za to jsem vděčný.
S průměrem přes 23 minut na zápas jste nejvytíženější hráč klubu a s bilancí 1+11 patříte i mezi nejlepší v kanadském bodování Rigy, která se ale pohybuje ve spodních patrech Západní konference. Cítíte jako cizinec větší tlak?
Když se nevyhrává, je tlak na každého, ale není to nic nezvladatelného. Měli jsme bohužel krizi, kdy jsme pár zápasů nedotáhli do úspěšného konce. Teď se před reprezentační pauzou výkony trochu zvedly, pořád ještě není play off ztracené.
Pomohl vám při zabydlování krajan Jakub Sedláček, který za Rigu chytá?
Hodně, známe se už z dvacítek. Bydlíme kousek od sebe a od začátku mě do všeho zasvěcoval. Když jsme na tripu, tak sdílíme hotelový pokoj spolu.
Sedláček má ale na dresu vaše zámořské číslo 36, jak jste to spolu řešili?
Nejdřív jsem se snažil Kubu přemluvit, jestli by se ho nevzdal, ale nakonec jsem se vrátil k číslu 84, s nímž jsem začínal v Třinci. Řekl jsem si, že ho budu mít pro Evropu, takže takový dres pro mě nachystali i v reprezentaci.
Jak se vám v Rize žije?
Skvěle, nelze to srovnávat s metropolí typu Washingtonu. Riga je jako menší Praha, ale všude se domluvíme anglicky, což vyhovuje i ženě, která je Kanaďanka. Hodně jsme o stěhování ze zámoří mluvili, manželka byla připravená mě následovat. Její rodina má ukrajinské kořeny a miluje cestování, takže do Evropy vyrazila s chutí. Máme ale sedmiměsíční dítě, takže tam byly z její strany mateřské obavy, ale všechno funguje bezvadně, starají se o nás v Rize skvěle.
