Uznávaný hokejový odborník: V Česku je nejlepší zázemí na světě. Ale bruslíme v bagančatech!

V zámoří tehdy byla spousta trenérů bruslení, nikdo se ale nevěnoval individuálním činnostem. Já jsem si to přinesl od sovětského trenéra (Vladimira) Jurzinova, který na začátku 90. let pracoval ve Finsku (jako trenér TPS Turku) a inspiroval mě. V Kanadě jsem začal rozvíjet dovednosti u dětí a jim i jejich rodičům se to líbilo. Pak jsem to přenesl i k národním mužstvům Kanady a do NHL. V ní se nám ale v ostatních týmech opravdu nejdřív smáli. To ale bylo před dvaceti lety.

(dlouze přemýšlí) Láska k zemi a můj táta (Václav Pacina byl uznávaným sportovním novinářem). Cítím, že chci Česku něco vrátit.

Mám spoustu kamarádů, kteří tady v Česku trénují. Byli jsme v kontaktu a poslouchal jsem, jak mi říkají: ´Tomáši, nebruslíme, ostatní nás přejíždějí´. Nikdy jsem ale neměl možnost se vrátit, v zámoří jsem měl spoustu práce. Teď přišla z českého svazu nabídka, jestli bych se podělil o vlastní zkušenosti. Tak jsem tady.

Nevím, to není otázka pro mě, ale pro jednotlivé trenéry. Někteří se to snažili dělat dobře, jiní ne. Myslím, že problém je i v tom, že jsme se včas dostatečně neotevřeli světu. Že jsme si nepozvali třeba švédské nebo finské trenéry, že jsme pořád říkali, že musíme mít jen české kouče. Konzervativní přístup nám nepomohl, musíme se učit novým věcem a trendům. Když se je naučíme, musíme ale mít českou cestu. Tou není kopírování Ameriky, Kanady, Švédska nebo Finska. Máme na to mít svou vlastní.

První věcí je bruslení, kdy nejsme dostatečně dole v nákleku. Navíc naše brusle jsou moc velký a nejsou dobře nabroušený.

Zdá se to jako banální věc, ale bohužel je to tak. Zatímco my bruslíme v bagančatech, ostatní svět v tretrách.

Technika hole, klamání tělem, vychytralost. Bohužel i v myšlení, ve kterém jsme vždycky byli nejlepší. Vyspělé země jsou u puků dřív. My se k nim nedostaneme, protože to nedobruslíme. Takže nám pak zbývá už jen obrana.

Nemůžu přesně říct, kolik let to potrvá. V Kanadě se na hokejové dovednosti zaměřují už dvacet let, ve Finsku dokonce pětadvacet. A dělají to intenzivně. Musíme tvrdě pracovat. Už jsme začali, neznamená to ale, že když se teď soustředíme na individuální techniku, dovednosti a všechno budeme dělat správně, že se to okamžitě promítne do výsledků. K vítězství totiž nestačí jenom výborné dovednosti. Budeme ale rovnocenní partneři.

Myslím si, že můžeme dělat věci efektivněji. Když mám třeba hokejku dlouhou až sem (ukazuje k nosu) a zkrátím si ji sem (ukazuje k bradě), budu víc efektivní a nebudu tolik omezený a limitovaný. Když budou líp nabroušené brusle, automaticky budu líp bruslit, aniž bych byl rychlejší nebo silnější.

Určitě dá, věřím tomu. Musíme být pozitivní, pracovat dohromady a hlavně všechno sjednotit, jak apeloval Filip Pešán (šéftrenér svazu). Nemůže být důležité, jestli Slavia porazí Liberec. Musí být důležité, abychom v České republice vychovávali nové vynikající hráče. To musí být priorita číslo 1, ne výsledky ligových zápasů! Když budeme pátí, šestí nebo sedmí na světě, tak koho zajímá, jestli Sparta vyhrála ligu?! Když ale budeme v první trojce, už to bude mnohem zajímavější. Jsem trenér a taky rád vyhrávám. Musíme ale pochopit, že bez těch dovedností prostě vyhrávat nebudeme.

Zatím fantasticky, byl jsem překvapenej. Vůbec jsem nevěděl, co mám očekávat. Zjistil jsem ale, že všichni jsou otevření, pokorní a chtějí spolupracovat. V úterý jsem měl tříhodinovou přednášku s trenéry všech akademií a přijali ji velice dobře. Po jejím konci jsme strávili hodinu na ledě, kde jsem si všechny věci zkoušeli. Všichni chápou, jak velice těžké je učit skills (dovednosti). Je to o detailech a maličkostech. A jenom to, že někdo byl vynikající hráč, ještě neznamená, že může učit dovednosti.

S tímhle jsem se nesetkal. Zaznamenal jsem jen otevřenost a vřelost. Samozřejmě jsou kritici, kteří začnou říkat: ´Co nám tady bude Pacina říkat, jak se drží hokejka.´ Na tohle ale nemáme čas, musíme pracovat. Je tady devadesát procent pozitivních trenérů, kteří pracovat chtějí. Máme výborného lídra ve Filipovi (Pešánovi), který to podpoří. Strávil jsem asi tři hodiny s prezidentem svazu Tomášem Králem, který je nejdůležitější člověk v českém hokeji, a naprosto perfektně chápe, v čem se musíme zlepšit. Chce přes svaz pořádat i akademie pro skills, na kterých by se děti v létě mohly učit dovednostem.

Když budou inspirováni, tak určitě ano. Když budou znát souvislosti a přesně vědět, proč dané činnosti dělají. Je naší prací, abychom jim to vysvětlili a ukázali jim videa, proč to tak dělají i Crosby, Jágr nebo Patrick Kane. Pak si to hráč vezme za své a bude na tom pracovat sám od sebe. Vždyť i oni se chtějí dostat do NHL nebo hrát za národní mužstvo. Oproti ostatním zemím nemáme žádné nevýhody, máme dostatečně talentovaných hráčů. Samozřejmé si musíme uvědomit, že jsme malá země, takže srovnávat se s Amerikou, Kanadou nebo Ruskem vůbec nemá cenu. Můžeme se ale srovnávat s Finskem nebo Švédskem. A je třeba si uvědomit, že jsme země s neuvěřitelnou historií. Jsme mistři světa, olympijští vítězové a zakladatelé IIHF. Jsme země Václava Havla, Karla Gotta a Tomáše Masaryka. Nemáme se za co stydět.

Od pěti do devíti let. Musejí to ale dělat správně. Od bruslí, přes rukavice až po hokejku. V tom musí být osvěta. Věci, na kterých teď pracuji s patnáctiletými, se hráči klidně můžou naučit už v sedmi osmi letech. V tom případě bychom v jejich patnácti letech pracovali už jen na detailech.

Nejlepší na světě, líp už to ani nejde! A to myslíme stoprocentně vážně. Nedostatečně si vážíme toho, že máme profesionální, svazem placené trenéry, kteří pracují s malými dětmi. To v Kanadě neexistuje, tam to dělají rodiče. A když potřebujete vynikajícího trenéra, musíte si ho tvrdě zaplatit - třeba 200 až 300 dolarů za hodinu. Máme dvě tři ledové plochy na zimácích, kvalitní trénink na suchu. Žil jsem ve Švédsku, dlouho jsem byl ve Finsku, pracuju v Kanadě a Americe. Neznám ale zemi, která má tak fantastické podmínky jako český hokej. Často se na to zapomíná jenom proto, že nemáme výsledky a nevozíme medaile.