Článek
Lauko, kterého čeká už třetí juniorský šampionát se zranil 7. prosince, kdy schytal v souboji úder loktem do hlavy od útočníka Uticy Comets Justina Baileye. „Po té ráně jsem zůstal chvíli v bezvědomí a bál jsem se, aby to nebyl zase otřes mozku, protože ty jsem měl v minulé sezoně dva. Ale když jsem se pak už cítil dobře, tak jsem věděl, že to není nic vážného. Jediný, kdo se strachoval, byl táta. Já byl více nervózní z toho, aby mě do Evropy pustili," usmíval se 19letý rodák z Chomutova.
Jak jste se zranil. Prý jste si to přivodil trochu i sám?
Šel jsem dohrát hráče a on mi dal loktem zpátky. Takže si úplně nemyslím, že jsem si to přivodil sám. byla to taková trošku nešťastná náhoda, ale to se prostě stává. Bylo to takové boxerské k. o., ale nakonec jsem byl v pohodě. Neměl jsem ani příznaky otřesu mozku, nic. Ale v Americe jsou na to přísní, musel jsem projít daným protokolem, co oni mají a závěrečnými testy, které jsem ale napoprvé neudělal.
Zleva Libor Zábranský, brankář Nick Malik a Jakub Lauko.
Proč jste je neudělal? Nějaké zdravotní potíže?
Vůbec ne. Testují krátkodobou paměť, kreslil jsem nějaké obrázky... Je to docela těžké a napoprvé se mi tam něco nepovedlo a nemohli mě pustit. Jsem rád, že napodruhé jsem to v pondělí už zvládl.
Cestování do Frýdku-Místku bylo snazší?
Taky bylo trošku hektické. Z Bostonu jsem letěl přes Istanbul, kde jsem měl asi pětadvacet minut na přestup do druhého letadla. Musel jsem běžet přes celé letiště, abych to stihl. Doteď mi ještě ani hokejky nepřišly, tak mám ty, se kterými jsem hrál před třemi lety v Chomutově. Ale furt lepší, než kdyby nepřišla výstroj.
Zranění přišlo v době, kdy jste poměrně slušně bodoval (pět zápasů - pět bodů). Cítíte, že jste se dostával do dobré formy?
V tu dobu jsem se cítil v sezoně asi nejlépe. Na jejím začátku mi trenér řekl, že musím o místo hrát, že jsem nejmladší a musím mu dokázat, že tam patřím. To bylo trošku náročné. Postupně jsem ale dostával větší prostor, hrál jsem přesilovky i oslabení, dařilo se mi, takže to už bylo dobré. Budu doufat, že jsem formu přes tu pauzu neztratil a přenesu si ji na mistrovství světa.
Ve čtvrtek dopoledne jste absolvoval první trénink s reprezentačním týmem. Bylo to po úraze poprvé, co jste byl na ledě?
Ne, trénoval jsem už od minulého čtvrtku, takže deficit nemám. Ale tady to je samozřejmě jiné. Velké hřiště, jiný hokej. Trošku to bude trvat, ale musím se přizpůsobit.
Může se projevit, že jste od zranění nehrál zápas? Bude jedno přípravné utkání, pár tréninků stačit?
Doufám, že to stačit bude. Nedokážu říct, vím jen, že jsem docela dost v pauze trénoval na ledě i mimo. Věřím, že budu v nejlepší kondici.
V pátek proti Švédsku ještě hrát nebudete, tak to bylo v plánu?
Ano, byl jsem tak domluvený i s Bostonem. Přiletěl jsem včera (ve středu) a přes noc jsem toho moc nenaspal. Potřebuju se ještě více aklimatizovat a zvyknout si i na hřiště. V neděli bych na to měl v Třinci už vlítnout.
S gólmanem Lukášem Dostálem jste bráni jako lídři týmu. Cítíte se tak?
Já si myslím, že tady nemáme takový tým, jaký byl minulý rok, abychom si říkali, že tu jsou nějací klíčoví hráči. Všichni vidí, že Dosty je z našeho ročníku asi úplně nejvýše a měl by být ten jediný klíčový hráč. My všichni ostatní budeme na stejné lodi, hrát jeden za všechny. Jenom tak budeme schopní udělat nějaký úspěch.
Jaké máte ambice na domácím turnaji v Ostravě a Třinci?
Kdybychom vyhlásili nějaký bezhlavý útok na medaile, tak bychom byli trošku blázni. Je to otřepané klišé, ale opravdu musíme jít zápas od zápasu a být pokorní. Ale zase když se podíváme do historie, tak náš ročník 2000 každý odepisoval a my skončili druzí na Hlinkově memoriálu a čtvrtí na mistrovství světa osmnáctek. Může to být naopak naše silná stránka. Budeme se snažit ukázat, že ti, co nás podceňovali, neměli pravdu.
Osobně jste na juniorském šampionátu potřetí. Můžete předávat zkušenosti?
Doufám, že jo. Snažím se jít mladším klukům trochu příkladem, pomáhat, vysvětlovat. Jsem tu potřetí, vím už, jak to chodí a co od toho očekávat. Asi už můžu říct, že se z nějakého tlaku nesesypu.
V základní skupině B hrajete s Kanadou, USA, Ruskem a Německem. Neděsí vás to složení?
Nejvíc mě vyděsilo, když jsem se to dozvěděl hned po minulém mistrovství. Ta skupina je hodně těžká, ale jestli chceme uspět, tak musíme porazit každého.
Hrajete doma, využijete toho i k návštěvě rodiny o Vánocích?
Já si to tu užiju hlavně kvůli jídlu. Už mi chybí. Už po příletu jsem si dal řízek se salátem, ale nejvíce se těším na svíčkovou od maminky. Těším se ale i na naše fanoušky, věříme, že to bude super. Lidí nás potáhnout k lepším výkonům.
V sezoně jste v AHL v osmnácti zápasech nasbíral 8 bodů (4+4). Jste spokojený?
Bavil jsem se o tom i s trenérem, který mi řekl že na tu pozici a čas, jaký tam mám, hraju dobře. Jsou se mnou všichni spokojení, což se týká i lidí z Bostonu. Mluvím s nimi každý týden a slýchávám, že jsou spokojení s tím, jak hraju. Trošku prý čekali, že to bude horší. Vždycky to může být lepší, než to je, ale zatím můžu říct, že jsem spokojený, jak se to vyvíjí.
Říkáte, že jste předčil očekávání lidí z Bostonu. Cítíte, že šance prorazit do NHL se zvýšila?
Je to těžké. My v Providence hrajme o první místa v AHL, Boston je jeden z nejlepších týmů v NHL. Vím, jak je ten tým nabitý a jaké jsou asi mé šance. Na farmě se čeká, zda se někdo zraní, nebo onemocní, aby se naskytlo místo. Je to boj.
Vytýkají vám v klubu něco?
Ze začátku mi kladli na duši defenzivní hru, ale podle ohlasů od trenérů si myslím, že jsem to hodně zvedl. Snažil jsem se na tom pracovat od začátku a myslím, že je to už lepší.
A za co vás naopak chválí?
Chtějí po mě, abych dělal to, co umím. Bojoval, hrál rychle a snažil se svou rychlost využívat co nejlépe. To si myslím, že se mi zatím daří. V každém zápase mám akci, kdy někomu ujedu, tak to se snažím používat.
