Článek
Jak vám před utkáním bylo, když se hrála nejdřív kanadská a poté i česká hymna?
Nebylo to úplně příjemné. Bylo pro mě hodně těžké soustředit se pak stoprocentně na zápas. Z mého pohledu byl totiž strašně specifický. Rozhodně jsem si ale uvědomoval, která hymna patří mně. Teď už se cítím být Kanaďanem.
Proč jste se rozhodl, že chcete hrát za Kanadu?
Nikdy jsem se netajil tím, že za svůj hlavní domov považuju Vysočinu a především Jihlavu. Tam jsem hokejově vyrůstal a s některými bývalými spoluhráči, s nimiž jsem nastupoval za žáky či mladší dorost Dukly, jsem dodnes v kontaktu. Výsledky jihlavského áčka a starších dorostenců i teď pozorně na internetu sleduju. K tomu, že teď nastupuju za Kanadu, mě vedly hlavně hokejové důvody. A taky to, že jsem se tam narodil. V Kanadě se s mladými hráči pracuje mnohem profesionálněji než v Česku. Navíc kanadský výběr v jakékoliv věkové kategorii má pokaždé ty absolutně nejvyšší ambice. Což mě lákalo. Nikdo z rodiny mi do toho nemluvil, nechali konečné rozhodnutí jenom na mně.
Když ale někdy v budoucnu vyhrajete Stanley Cup, do Jihlavy ho ukázat přivezete?
To by byla jasná věc. Je to ale tak strašně daleko, že si na to netroufám ani pomyslet. Musím zachovat pokoru.
Jak jste si užil sobotní střetnutí proti české osmnáctce?
Nakonec to bylo naprosto super, vždyť jsme 7:5 vyhráli. Na to, že to byl náš první zápas na širším evropském kluzišti, jsme podali velmi dobrý výkon. Ovšem Češi taky hráli dobře, zpočátku nás dost trápili.
Takže jste s premiérou za kanadský národní tým spokojený?
Zažívám neskutečné pocity. Jako kluk jsem si před lety ani nedovedl představit, že si někdy zahraju takový zápas. O to víc se teď těším na Hlinkův memoriál, který budeme chtít vyhrát.
Ani vás tedy nemrzí, že jste v přípravě s Českem nedostal na ledě tolik prostoru, jak byste si zřejmě představoval?
Vůbec ne. Vždyť Kanada má skvělý mládežnický celek a pro mě je obrovským úspěchem se do něj vůbec dostat. Vybírá se tady z mnohem většího počtu výborných hokejistů než v Česku.
Základní skupinu Hlinkova memoriálu odehrajete ve slovenských Piešťanech. Vítáte, že i tam se děda Jaroslav Holík chystá za vámi přijet?
Pochopitelně. Žiju už tři roky v Kanadě, hrát důležitý zápas mě viděl v poslední době zřídkakdy. Každopádně mě moc těší, že moji kariéru tak bedlivě sleduje. I když jsem z jeho přítomnosti někdy malinko nervózní... (úsměv)
Vyčítá vám dědeček, že jste třeba něco udělal na ledě špatně?
Určitě se o mém výkonu bavíme. Především mi radí, jak dávat víc gólů, i když jsem si zjistil, že ani on nebyl žádný vyhlášený kanonýr. Já se chci ve střelbě zlepšit, moc rád bych byl považován za komplexního útočníka.
Pátral jste po tom, jaký on byl hokejista?
Rozhodně. Navíc jsem o něm dřív v Jihlavě vyslechl leccos od jeho někdejších spoluhráčů. Hlavní poznatek je takový, že děda byl mimořádně nebezpečný před brankou soupeře.
Berete si z toho příklad?
Snažím se o to. Dědeček mi vždycky říká, že musím být ten správný hajzlík, kterého nemají soupeřovi beci ani gólman vůbec rádi. Považuju to za svoje krédo.
A s babičkou Holíkovou se taky bavíte o hokeji?
Zdaleka tolik ne. Dobře ví, že hokejových debat si bohatě užiju s taťkou a dědou. Když mám v létě čas přijet do Jihlavy, stará se hlavně o to, aby mi nic nescházelo. Pokaždé mi navaří všechno, co si přeju. Zbožňuju hlavně svíčkovou, tu mamka doma nedělá. O to víc se vždycky těším, když mám možnost přijet do Česka.
