Teď je prioritou být táta, než budu pro dceru jen chodící bankomat, říká oceněný Nedvěd

Právě kvůli rodinným záležitostem skončil před touto sezonou ve funkci generálního manažera. Teď je hlavně otcem, který se v nejbližší době chystá dcerku poprvé vzít na lyže.

„Je v nejlepším věku, je už můj parťák. Ještě mě potřebuje, protože za 15 let se změním jen v chodící bankomat a budu slyšet: ‚Tatínku, neotravuj‘. Ten první rok a půl byl krásný, ale je to spíš pro maminky, protože táta je řidič kočárku,“ popisoval Nedvěd po přijetí do Síně slávy.

Je to obrovská čest a pocta, protože jsem mezi skutečnými legendami českého hokeje. Musím poděkovat rodičům, bráchovi, trenérům a spoluhráčům. Měl jsem odmalička sen hrát NHL, ale musel jsem kvůli tomu zůstat v Kanadě. To byl strašák, protože rodiče i brácha to tady měli složité.

Petr Svoboda (rovněž byl uveden do Síně slávy) šel v osmnácti, ale - aniž bych to chtěl zlehčovat, protože to měl těžké taky - utíkal s plnou peněženkou, protože měl podepsanou smlouvu. Finanční jistota tam byla a pak člověk o emigraci přemýšlí taky jinak. Já utíkal a měl v kapse dvacet kanadských dolarů. Chtěl bych poděkovat do Calgary, protože se tam o mě postarali jako o vlastního a bez pomoci Tony Kondela bych vůbec nemohl tu myšlenku realizovat. Já jsem věděl, že když zůstanu v Kanadě, tak NHL pro mě bude zatím v nedohledu a budu si muset projít minimálně jednou sezonou v juniorce. Byl to obrovský risk, ale pro mě to byla cesta za snem.

Pro mě to byla možná jediná šance tam zůstat. Tu myšlenku podpořil i vynikající turnaj, který jsme v Kanadě odehráli. Stal jsem se nejlepším hráčem, takže to bylo znamení, že tam něco je. Když jsem utíkal, tak jsem ale ještě neviděl světlo na konci tunelu. Věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať a že to nebude jednoduché. Tam byli emigranti, kteří si tam odkroutili třeba 30 let a neměli šanci se vrátit domů. Ale cesta za snem zahrát si NHL byla silnější. A nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Pro kluby byla nejistota, strašák, jestli hráč typu Džegra bude chtít jít hrát do NHL hned. Jinak v té době byl Jaromír nejlepší hráč z nás, měl jít jako číslo jedna. Jenže nešel a Pittsburgh dostal takový vánoční dárek.

Jo, že by měl poslouchat. On mě poslouchal v Pittsburghu. Všude mě vozil, maminka nám vařila.

Už jsme to okolo nás vnímali. Třeba když jsme jeli s rodiči na dovolenou, tak dostal výjezdní doložku táta, nebo máma a druhý zůstal tady. Táta díkybohu nikdy nebyl v komunistické straně, měli jsme na to jasný názor, ale nebudu říkat, že jsme si každý večer sedli ke kulatému stolu a řešili jsme politickou situaci. Ale chápal jsem, že to nebude dobré, když zůstanu. Nejtěžší bylo, co bude s rodiči a s bráchou. Ten byl ještě na vojně, i když už končil. Kdyby teprve začínal, tak by jeho vojna taky byla jiná. Nehokejová, byl by někde u tanku a pálil!

To byl můj nejzvláštnější hokejový pocit z vítězství. Přišel jsem po důležitém zápase do kabiny a moc nechápal. Už před turnajem jsem si říkal, jen ať nenarazíme na naše. Hokejový bůh si to takto přál. Jste profík, snažíte se hrát co nejlépe. Ale dokázal bych si představit, že vyřadíme někoho jiného.

Taky jsem těm klukům v dobrém slova smyslu záviděl. Ano, nejprve by mě museli daní trenéři nominovat, třeba by si vybrali někoho jiného. Ale vím, že by zájem byl. Bavili jsme se o tom, ale ve finále jsme zjistili, že to nejde. Musel bych předtím odehrát tři sezony doma v Česku.

Moc. Tak to je. Mrzelo mě to. Ale říkal jsem si, že jsem si to takto vybral, a to byly následky. Kdybych si mohl zahrát v Naganu, bral bych to všemi deseti. To je největší úspěch českého hokeje. Letošní mistrovství se tomu trošku přiblížilo, hlavně co se týká atmosféry. Kdybychom vyhráli ve Švédsku, tak by to bylo skoro poloviční. Pořád bys měl zlatou placku kolem krku, ale ta atmosféra… Tohle bylo fantastické.

Byly skoro dvě hodiny ráno, tak já říkám, že za 15 minut je last call v barech, tak už asi ten gól dám, jinak se nenapijeme. Říkám, kluci: ‚Beru to na sebe.‘ Pak mi hoši v baru poděkovali.

Jasně. Byl jsem druhý na draftu? Byl! Hrozně rád na Pittsburgh vzpomínám, protože to byly mé tři nejproduktivnější roky v kariéře. Chtěl bych Džegrovi i paní Jágrové poděkovat, protože na začátku jsem bydlel u nich. New York je srdeční záležitost, tam je přidaná hodnota, že tam člověk měl možnost potkat zajímavé lidi. Ale Pittsburgh byl po hokejové stránce jedinečný, pro mě nádherná léta.

Mám narozeniny, tak zabiju jednou ranou dvě mouchy. Moje dcera mi včera večer říkala, že se ještě jednou vyspinkáme a tatínek bude mít narozeniny. To mě skoro rozbrečela.

Ten je v mém DNA, bude mi chybět do konce života. Až budu na smrtelné posteli, tak mi pořád bude hokej chybět. Rozhodl jsem se z rodinných důvodů, mám čtyřletou dceru. To je nejlepší věk – já jsem hokeji obětoval všechno a teď je priorita rodina.

Ten tam stojí na jedné noze. Nic jsem mu nedal, ať se v tom plácá. Dělám si srandu, já mu to moc přeji a na Jirku taky moc rád vzpomínám z Vancouveru. Je to za mě perfektní náhrada. Jirka má dobrou zpětnou vazbu od hráčů, hlavně z NHL. To je u tohoto džobu důležité. Když to nemáte, tak budete tahat za kratší konec. My si nemůžeme dovolit, aby pak na mistrovství nepřijeli jeden nebo dva klíčoví hráči. Nemáme komfort jako Amerika, Kanada, Švédsko. My takové hráče neumíme nahradit, a tak je generální manažer důležitý. Jirka má u mě vždycky dveře otevřené.