Tanec na tenkém ledě. Český hokejový rybníček deformuje mafiánské prostředí

Všechno začíná neschopností vychovávat mladé hokejisty, v Česku nerostou rozdíloví hráči. „V klubech se málo trénuje," prohlašuje Filip Pešán, muž mnoha funkcí. Přitom právě z pozice šéftrenéra Českého hokeje by měl být tím, kdo na kluby bude tlačit. Jenže ono se jen mluví a ve skutečnosti se pod svazovou pokličkou vaří dost nechutný guláš.

„Tady je to tak malý hokejový rybníček, že je v něm všechno propojené a ruka ruku myje," říká zkušený trenér mládeže, jenž mluví otevřeně o poměrech jen pod podmínkou anonymity. „Nechci přijít o možnost učit malé kluky první hokejové krůčky. V našem hokejovém prostředí totiž funguje takřka mafiánské prostředí," zazní poměrně tvrdé prohlášení.

„Provázanost klíčových postav ze svazu je až děsivá, spousta lidí na sebe ví různé věci a jakmile se někdo vymezí, tvrdě narazí. Žádná oponentura není přípustná," míní kouč s určitou obavou. „Ve Finsku nejsem schopen nikomu vysvětlit, jak je možné, že to u nás takhle funguje," potvrzuje specifičnost českého prostředí také 19letý obránce Marek Bláha působící v Turku.

Svaz má plno řečí, jak zajišťuje klubům servis, chrlí metodické poučky a zezdola zní nářky o neschopnosti. Jinak řečeno, jeden velí hot a druhý čehý, takže hokejový kočár nikdo neřídí. Řítí se samospádem dolů. Fakta jsou neúprosná. Od poslední české medaile na MS uplynulo už devět let, posledním cenným kovem z mistrovství světa dvacítek je bronz z roku 2005 a osmnáctka v tomto století dosáhla na medaili ze šampionátu jen jednou, přičemž mezitím i stihla spadnout do nižší divize.

Na lepší časy se neblýská. Jen jedna maličkost na dokreslení. Úspěšnost reprezentační osmnáctky z přesilovek v této sezoně činí sotva šest procent, přitom právě hra v početní výhodě je zrovna věc, kterou s ní může trenér Jakub Petr pilovat. Jenže očití svědci mají dodnes v paměti, jak na srpnovém Hlinka Gretzky Cupu dával svého syna na každou přesilovku, a když ji konečně využil, přišla zběsilá euforie na střídačce. Všichni hráli jenom na to, aby právě mladý Petr dal gól.

Jako dost zoufalý nápad pak zní čerstvá svazová myšlenka, že vybraní reprezentanti od šestnácti do dvaceti let dostanou metodicky schválená cvičení a podle nich mají trénovat. A jejich spoluhráči v klubech si pojedou podle svého? To přece nemá hlavu a patu.

Trenér Petr navíc všude tvrdí, že obvolává hráče v zahraničí, ale když to naše redakce ověřovala, tak zjistila, že kontakt se omezuje jen na agenty juniorů. Přitom právě reprezentační trenér by měl vědět, kde má hráče a sledovat je. „Jenže každý trenér si u juniorského výběru hraje ty své koně a klidně tam má útočníky, kteří za sezonu netrefí ani stodolu. Takovým lidem jde jen o to tlačit svoje děti a po nás potopa, zameteno," říká smutně už zmiňovaný trenér mládeže.

V Českém hokeji prostě nikdo za nic nezodpovídá a že nejsou výsledky? To nikomu nevadí. Tedy pardon, vadí, ale jen v siláckých prohlášeních. K reálným činům už nedochází. Pešán při nástupu na svaz všem kritikům vzkázal, že si prostředí pozná sám. „On vystupuje jako mistr světa, všechno znám, všechno vím, jenže za tři roky nemá žádné viditelné výsledky. Jednotlivec s tím nic neudělá, to by se museli vyměnit takřka všichni, co sedí v sídle svazu na pražské Harfě. Jsou to darebáci, kteří mají ten systém dobře vymyšlený," přiznává trenér, jenž se na Sport.cz obrátil už v naprostém zoufalství.

Synonymem pro neúspěch je na svazu neustále trpěný trenér Miroslav Přerost. Kam přišel, tam měl bídné výsledky a na závěr svého šestiletého (sic!) působení u dvacítky se zhroutil z kritiky fanoušků. Přesto v současnosti vede reprezentační devatenáctku a podílí se na projektu Litoměřice, který spíš funguje jako zakrytí protekcionismu v mládežnických výběrech.

Za zmínku stojí také kauza Lukáš Majer. Mladý trenér, který ctí moderní trendy a za nímž svěřenci jdou, po úspěšném působení v Prostějově a Kralupech dostal v pětadvaceti letech šanci jako trenér akademie v Českých Budějovicích. Okamžitě tam ale měl problém s místními a slyšel, co je bude poučovat nějaká náplava, které ještě teče trenérské mléko po bradě.

Když Majer funkci v Motoru převzal, napočítal ve svých mládežnických týmech dvanáct hráčů, jejichž rodinné vazby sahají až do nejvyšších svazových pater. Na to ale nechtěl koukat, upřednostnil čistě sportovní hledisko, a vydržel tam jen tři měsíce. Odcházel zklamaný, demotivovaný a v současnosti je asistentem kouče v prvoligovém Šumperku.

Jinému kouči mládeže, bývalému extraligovému útočníkovi, hráči v kabině šňupali tabák, kouřili a popíjeli alkohol, jemu to ale bylo jedno. Z každého tréninku spěchal rychle domů, 100 km do Pardubic.

V Chomutově hokejově zařízli skupinku teenagerů, kteří chtěli raději hrát nižší soutěž v Klášterci s odůvodněním, že se k nim kouč Petr Jíra „chová jako debil" (doslovná citace jednoho ze svěřenců) a bude pro ně zábavnější hrát jinde. Nikdo se nepídil po příčinách, nikoho nezajímalo, že třeba talentovaní kluci kvůli tomu končí s hokejem.

Podobnou šikanu zažil talentovaný brankář Oliver Šatný, když projevil zájem odejít z Mladé Boleslavi a najednou od lidí z vedení klubu slyšel, že mu zničí kariéru. Chuť do hokeje znovu našel až v zámoří.

Bohužel při redakčním pátrání jsme narazili i na příklad rodičů, kterým trenér Petr nechal vzkázat, že když o něm konečně přestanou psát na Facebooku, že jim vezme talentovaného potomka, třineckého útočníka, na kemp osmnáctky. Když otec nevyhověl, bylo mu přes prostředníka sděleno, že by „potřeboval nakopat do koulí a že se mu to vrátí přes dítě." Jakmile ale aktivitu na sociální síti utlumil a přestal sdílet kritické příspěvky, syn skutečně dostal příležitost hned.

Kluby tlačí a trochu uměle vytvářejí hvězdy, podvody ve statistikách připouští i svazový šéftrenér gólmanů Radek Tóth. Takže jen připisováním zákroků vytvoříte podle čísel skvělého brankáře, což je nefér vůči ostatním. Právě u gólmanů se přitom nejvíc zohledňují statistická čísla, ale už málokdo se podívá na to, jaké má postavení v tabulce tým, jehož branku hájí a proti jakým mužstvům chytal a tyto aspekty pak výrazně ovlivňují úspěšnost i bilanci.

Totéž u hráčů v poli, kteří se často hlásí ke druhé asistenci, přitom pomalu ani nebyli na ledě. Většinou to dělají mladí hokejisté, kteří mají v klubech rodičovskou podporu a vědí, že jim to projde. Když ale v juniorské extralize vyhraje Plzeň 14:0 v Českých Budějovicích, nebo dorost PZ Kladno má ze šestnácti ligových utkání jen samé porážky a skóre 19:164, či žáci Slavie porazí PZ Kladno 56:0, tak to těžko dá někomu nějaký reálný obraz o skutečné výkonnosti.

Na druhou stranu jsou někteří mladí hráči přehlíženi, na reprezentační úrovni příležitost ani nedostanou a často jen z toho důvodu, že nemají žádnou přímluvu. Všude ticho po pěšině a všichni na svazu i v klubech jen trnou hrůzou, co na ně odněkud vyplave.