Sedmdesátiny brankářského gentlemana. Králík vzpomíná na vážná zranění i slavné šampionáty. NHL ho stále mrzí

V poslední době vám kluby, kterými jste během kariéry prošel, tedy Zlín a Jihlava, asi moc radosti nedělaly.

V tom vás trochu poopravím. Jihlava mi radost dělá, protože bojuje o návrat do extraligy. Uvidíme, jak dopadne série se Vsetínem. Ale máte pravdu, že zlínský hokej mě nepotěšil. Sestup po tolika letech... Bohužel asi tuším, co je teď bude čekat. Když jsem začal chytat v tehdejším Gottwaldově za muže, tak jsme střídavě hráli první a druhou ligu. Není to vůbec jednoduché.

S hokejem jste začal z dnešního pohledu dost pozdě, až v jedenácti letech. Do té doby jste se žádnému sportu nevěnoval?

Nedělal jsem organizovaný sport. Jen fotbal u domu, nebo hokej, když nám tatínci nastříkali vodu na kluziště. Tam jsem i dával góly a osvojil jsem si techniku hole. Brankářskou hokejkou jsem pak hrál dobře.

Jak jste se ocitl v oddíle?

Můj bratr (Václav) začal hrát za gottwaldovské žáky a já byl na pionýrském táboře s kluky, kteří také chodili na hokej. Od nich jsem se dozvěděl, kdy budou mít trénink. A šel jsem se zeptat, jestli by mě vzali.

Hned jste se hrnul do branky? To bylo v době, kdy vás gólmanská výstroj proti ranám pukem moc neochránila.

Začínal jsem ještě bez masky, jen s koženou přilbou. Ale ono to bolelo po celou kariéru až do 35 let. I přes ty betony to bolelo, přes vestu. Tehdy jsme nechtěli příliš chytat střely na tělo. Otlučený jsem byl hlavně z tréninků. V utkání na vás jde dvacet, třicet střel. Ale při tréninku stovky. Modřiny byly na denním pořádku, otevřená zranění v obličeji běžná. Hokejisté ale mají posunutý práh bolesti. V šatně vás ošetřili a další střídání už jste zase hrál. Vybavíte si, jak vypadal Terry Sawchuk? Ten měl v obličeji přes 400 stehů. V NHL nastupoval tehdy jen jeden brankář. Zápas se přerušil, zašili ho a šel hrát dál.

Dnes mají gólmani běžně přes 190 centimetrů, v brance moc prostoru není, navíc jsou vybaveni skvělou výstrojí. To by se to chytalo.

My to nahrazovali pohybem. Je pravda, že v naší éře byli gólmani středních postav. Víc se v brance stálo. Dnes mám pocit, že hokejoví brankáři převzali styl chytání florbalistů. Hodně klečí, ale také kvůli tomu dostávají zbytečné góly. Odborníci, které dávám do uvozovek, to ovšem nevidí.

O brankářích se traduje, že jsou jiní než zbytek týmu. S vašimi zálibami v četbě, matematice a fyzice jste se musel hodně vymykat, že? Navíc máte i inženýrský titul.

Standa Neveselý, který nás trénoval v Jihlavě, když nemohl spát, tak luštil slovní úlohy a pak se mě ráno ptal: Jak bys to počítal, inžo? Ale i spoluhráči si dělali legraci, když jsem dostal gól, že jsem si to asi špatně spočítal.

Mužstvo si vás na klíčovém postu nehýčkalo?

Oni si vás hýčkají, ale jen v utkání. I pří té rozcvičce jsou to nepřátelé, kteří si ověřují razanci střely a je jim jedno, jestli vám ustřelí hlavu. Dnes mají naštěstí brankáři helmy, ve kterých nedochází ke zranění. Když se mě rodiče ptají, na jakém postu mají jejich děti hrát, tak jim říkám, ať zkusí gólmana. Ten je dnes ze všech hráčů na ledě chráněný nejlépe.

Vy jste si ale těch závažných zranění užil dost.

Nejhorší to asi bylo v Novosibirsku, kde jsme hráli na otevřeném stadionu v minus 20 stupních. První střela soupeře příklepem vylétla úplně mimo stadion. A druhou mě trefili přímo do krku. Můj náhradník Horst Valášek seděl v kabině, protože tam byla kamna. Tak za ním přiběhli, ať se hned obleče, protože Jura hrát nemůže. Byl tam s námi ředitel zlínské nemocnice. Když viděl, že nemůžu dýchat, už vytahoval kapesní nůž, že mi udělá díru do krku a provede tracheotomii. Naštěstí jsem chytil dech. Vybavuji si ještě sanitku, se kterou přijela jen sestřička s takovým dřevěným kufříkem.

Kolik času jste strávil v nemocnici?

Tři dny. Zrovna tam měli chřipkovou epidemii. Na pokoji jsme byli 4, včetně reprezentanta v jízdě na ledové ploché dráze. Noha se mu zapletla do kola a hřeby mu ošklivě poranily obličej. Ten dostával velké hrsti prášků proti bolesti. Mně dávali injekce kalcia. Nakonec se sestřičky chodily ptát, jak se žije v "Čechoslovákii'. A z mého povídání jim vyšlo, že u nás, ve Švédsku a ve Švýcarsku je nejvyšší životní úroveň na světě. Dneska už jsou to veselé vzpomínky.

Nic horšího už vás pak nepotkalo?

Ještě v Karviné jsem dostal do oka, když jsem měl jen takovou plastovou masku bez výztuže. Otřes mozku, oko zalité krví. Převezli mě do Ostravy, to jsem se bál, jestli ještě budu vidět.

Na masce jste pak měl nástavec, který vám chránil krk. To byla domácí výroba?

Začal jsem chytat v drátěné masce a tatínek mojí tehdejší přítelkyně, dnes manželky, byl velice manuálně zručný. A právě on vyrobil tento nástavec, který se dal použít na tři druhy masek. Asi by si to zasloužilo patent, protože to bylo na kloubech, byly tam opěrky. V Kanadě pak ale začali vyrábět plastové chrániče krku.

Vždycky jste budil dojem nesmírně klidného introvertního člověka. Dokázalo vás taky něco vytočit do běla?

Ten flegmatický dojem jsem vyvolával, ale v brance potřebujete rychlé reakce. Emoce jsem občas musel dusit v sobě. Kdybych měl nějaké excesy, dostával bych tresty, a to by mužstvu neprospělo.

Také k vám patřila i precizní spisovná čeština. Z úst sportovce velice neobvyklá.

Odmalička jsem hodně četl, takže i na okraji Valašska, kde jsme bydleli, jsem takto mluvil od dětství. Stále čtu velice rád. Hlavně dobrodružnou literaturu, může mít i prvky sci-fi. Z autorů jsou to Wilbur Smith, Lincoln Child a mám velmi rád Jefferyho Deavera, v jehož knížkách řeší případy ochrnutý detektiv Lincoln Rhyme s pomoci kriminalistky Amélie Sachsové.

Čtenářské záliby měl i Dominik Hašek, který si v Evropě udělal jméno už jako teenager. Vy jste ale své nejlepší brankářské roky nastartoval až kolem třicítky. V čem to bylo?

Dominik měl tu výhodu, že začal chytat za muže už v dorosteneckém věku a prosadil se v prvotřídním klubu. Na mistrovství světa 1983 v Německu už mi dělal dvojku. Já sice taky u mužů začal v 17 letech, ale se Zlínem jsme pořád jen sestupovali a postupovali. Byl jsem sice ve výběru do 23 let, ale když se letělo do Kanady, tak jeli starší brankáři z ligy. A já vždycky na konci sezony musel na turnaj čtyř zemí do Rigy. Až po narukování do Dukly Jihlava jsem se hned stal reprezentační trojkou. A díky Dukle jsem si zvykl na hokej nejvyšší kvality.

Vašimi prvními velkými turnaji bylo MS 1979 v Moskvě a pak olympiáda v Lake Placid. Takže jste zažil i generační a trenérskou výměnu u národního týmu.

Tu jsem zažil i v Dukle, kde jsem od hráčů jako byli bratři Holíkové a Honza Suchý stačil hodně pochytit. V Moskvě ještě hráli na šampionátu Vláďa Martinec, Ivan Hlinka, Jirka Bubla... Ti postupně končili a reprezentace najednou nebyla tak úspěšná.

Páté místo na olympiádě 1980 bylo považováno skoro za ostudu.

V Lake Placid jsme prohráli na začátku s Američany a v zápase o postup do finálové skupiny i se Švédy, za které skvěle zachytal Pelle Lindbergh, který pak působil ve Philadelphii a tragicky zahynul při autonehodě. Ale zase jsme uspěli v zápase o páté místo proti Kanadě (6:1), kterou jsme porazili i v přípravě před olympiádou v montrealské hale Forum (5:1). Tam jsem byl vyhlášený nejlepším hráčem zápasu a dostal jsem krásnou cenu, kterou pořád mám - dřevěného rybáře.

Pro československou reprezentaci byli ale soupeřem číslo jedna Sověti. Byli podle vás členové legendárního útoku Makarov, Larionov, Krutov ještě lepší než jejich předchůdci Charlamov, Petrov a Michajlov?

Petrov to byl chasník a bojovník, tvrdý hráč, kdežto Larionov byl vyloženě technický, toho jsem neviděl, že by šel do těla. Krutov a Makarov nebyli nějak vysocí, ale velmi zdatní, a hlavně úžasní bruslaři.

Kouč reprezentace Luděk Bukač razil zásadu, že se Sověty je potřeba udržet krok v první řadě po fyzické stránce. Vy jste měl průpravu z Jihlavy, hodila se vám při náročných reprezentačních soustředěních?

V Jihlavě nás Standa Neveselý do těch nejtěžších tréninků nenutil. To jsme v té době s brankáři měli spíš tréninky pohyblivosti a postřehu. V reprezentaci nám ale nikdo neulevil, museli jsme absolvovat všechno jako ostatní. Před olympiádou v Sarajevu jsem byl na operaci tříselné kýly, ale na Zadově jsem se přesto musel zapojit do posilovacího procesu. Trenéři mě sledovali, ale já měl na dlouhé tratě vůli, takže jsem při vybíhání sjezdovky končil v polovině startovního pole.

Se Sověty jste na šampionátech dokázali hrát vyrovnané zápasy už v letech 1982 ve Finsku (0:0) a o rok později v Německu (1:1), kde vám titul unikl jen o skóre. Cítili jste, že už na ně máte?

A přitom na obou akcích hrozilo, že nepůjdeme do finálové skupiny. V Helsinkách jsme ale porazili domácí Finy 3:0. Tehdy jsem vychytal čtyři čistá konta a naštval Treťjaka, jelikož mě vyhlásili nejlepším gólmanem. O rok později jsme udrželi potřebnou remízu 3:3 s Němci, za které řádil Erich Kühnhackl. Toho v Sokolově objevil Karel Gut. Erich uměl česky perfektně nadávat a proti nám tím nešetřil. Dal mi hattrick a krátce před koncem měl ještě jednu šanci, kterou si dodnes pamatuju. Ale dobře to dopadlo, a my pak sahali po zlatu.

Na něj jste ale dosáhli až v Praze.

Kdyby proti nám za Sověty chytal Treťjak, možná bychom nevyhráli. Myškin tehdy upadl a Vláďa Růžička dával do prázdné branky. Vedli jsme 2:0 a já už dostal jen jeden gól po tečované střele.

Podle Jiřího Holečka Treťjak zase tak zázračným gólmanem nebyl a měl štěstí, že chytá za výbornou obranou. Za takovými Švédy by to prý měl horší.

Treťjak je o dva týdny mladší než já a určitě to byl vynikající gólman. Vybavuji si, jak na olympiádě v Innsbrucku 1976 zázračně chytil šanci Jardy Pouzara, který mohl dávat na 3:0. On měl velkou výhodu, že si mohl dovolit vyjet proti střelci, jelikož ostatní hráči byli pokryti a nemusel se tedy soustředit na následnou střelu nebo přihrávku.

Díky výkonům z Prahy jste byl dokonce vyhlášen nejlepším hokejistou Evropy 1985.

Přede mnou to vyhrávali samí Rusové. Cena se vyhlašovala v prosinci na Turnaji Izvestijí, kde už jsem nestartoval. Hlasovalo o ní 300 evropských novinářů, takže to bylo i objektivní. Vedení mi pak přivezlo brankářskou hokejku, která je vyvedena jako matrjoška...

Pražský šampionát byl vaším posledním reprezentačním turnajem a následně jste odešel do Rosenheimu. Neměl jste chuť to zkusit v NHL?

Mrzí mě to, že jsem neměl příležitost. Když jsem byl vyhlášený nejlepším brankářem MS 1982 ve Finsku, přijeli na reprezentační soustředění do Příbrami zástupci NHL a v kufříku měli čtyři smlouvy. Pro Milana Nového do Washingtonu, pro Mirka Dvořák do Philadelphie, pro Jardu Pouzara do Edmontonu. A pro mě do Toronta. Jenže vedení mi řeklo: tyto tři už nepotřebujeme, ale ty musíš zůstat.

Další šance už pak nebyla?

V pětaosmdesátém nám vedení svazu oznámilo, že s Vinco Lukáčem musíme podepsat smlouvy s Rosenheimem. Jenže s kanadským týmem přijel do Prahy i promotér Alan Eagleson a řekl mi, ať si ukážu na kterýkoli tým NHL a on mi zařídí smlouvu. Tak jsem ho odkázal na Rosenheim, aby to s nimi vyřídil. Bohužel, pak už se neozval.

Táhlo vás to po konci aktivní kariéry ještě k hokeji?

Po roce 1989 jsem si udělal trenérské studium na FTVS. Trénoval jsem dorost a juniory ve Zlíně. Pak jsem byl ještě v berlínském Eisbärenu, kde jsem dělal asistenta Andymu Murraymu. Ten později odešel do Winnipeg Jets a také vedl Kanadu ke zlatu na mistrovství světa 1997 ve Finsku. Pamatujete tu slavnou bitku, jak Kanaďané napadli Vladimíra Vůjtka? Murray byl prostě takový taktik.

S hokejem ale váš svět nestál a nepadal.

Stále mám reklamní agenturu JK. Sedmnáct let vyhlašujeme Osobnost roku ve Zlínském kraji. Pořád jsem s jednou manželkou, což je u hokejistů asi neobvyklé... A už jsou z nás prarodiče, to nám v poslední době dělá velkou radost.

Vaše zážitky by určitě vydaly na hutnou knížku pamětí, neuvažoval jste o ní?

Před takovými patnácti lety jsem měl nabídku, ale v té době na to nebylo společenské klima. A mně se moc nepozdávalo, když se na veřejnosti stále hovořilo pouze o hráčích z NHL a výši jejich smluv. Přitom tady doma máme sportovce, kteří by si zasloužili, aby se o nich mluvilo každý den. Takové Martina Sáblíková s Ester Ledeckou by měly být v médiích denně.