Článek
Byl to pro vás velký šok, že jste si v Örebro musel balit kufry už po letní přípravě?
Šokem bych to úplně nenazval, protože jsem tam nebyl spokojený a tu situaci jsem řešil delší dobu.
Co přesně vám vadilo?
Hodně věcí. Chtěli mě učit jinak bruslit, pak mě třeba z ničeho nic poslali kvůli vytrvalosti na hodinu běhat po městě. Prostě věci, které jsem do té doby nikdy nedělal. Do toho přišly rozepře s trenéry o systému a taky byl odejit sportovní manažer, který si mě do týmu vybral. A tomu novému jsem nezapadal do konceptu. Musel jsem to řešit.
Bral jste proto jako vysvobození, když se vám ozval Chanty-Mansijsk?
Rozhodně jsem to tak vnímal. Beru to nakonec pozitivně, protože jsem se kvůli tomu dostal do Ruska, do nejlepší hokejové ligy v Evropě, kde si to užívám.
Jen výkony Jugry by mohly být lepší, ne?
Hrajeme spoustu vyrovnaných zápasů, jenže jich nakonec hodně prohrajeme, třeba gólem z poslední minuty. Když jsem do mužstva přišel, zrovna mělo sérii několika porážek a já byl hozený do řeky. Víceméně mi ani nebylo řečeno, co po mně chtějí, jen že mám hrát hokej. Tak jsem hrál hokej... (směje se)
KHL je svou úrovní o stupeň výš než česká extraliga. Jak jste si na ni zvykal?
Musím říct, že těžko. Dobré je, že v mužstvu působí Slovák Martin Štajnoch, který mi v hodně věcech pomohl. Díky němu jsem aspoň věděl, co můžu v dané situaci očekávat. Nebýt jeho, vůbec nevím, co by se dělo.
Se životem na Sibiři problémy nemáte?
Jelikož je Chanty-Mansijsk malé město (se zhruba osmdesáti tisíci obyvateli) a skoro nic v něm není, tak je to těžký. Teď tam navíc začíná zima, takže se musím teple oblékat. Stejně ale skoro pořád trénujeme nebo hrajeme zápasy, a ve volném čase se snažím co nejvíc odpočívat. Hodně si taky přes internet volám s manželkou a malou dcerou, které zůstaly doma v Česku.
Nebudou se za vámi stěhovat?
Jsme často na venkovních tripech a nechtěl jsem, aby v Chanty-Mansijsku zůstávaly samy. Potřebuju si nejdřív na Sibiři sám zvyknout, abych pak holkám mohl předat své zkušenosti. Ale určitě za mnou dorazí, manželka už je na tom s přítelkyní Martina Štajnocha i ženou Vojty Poláka, který k nám přišel před dvěma týdny, domluvená, že přiletí společně.
Jaké jsou v Chanty-Mansisjku možnosti kulturního vyžití?
Je tam postavený aquapark, do něj jsem se ale zatím ještě nevydal. S Vojtou Polákem a Martinem Štajnochem si občas zajdeme na večeři do restaurace a pokecáme, hlavně tedy o hokeji. Kousek od zimáku je navíc biatlonová dráha, na níž jsme se byli nedávno po prohraném zápase s celým týmem projít. Prohlédli jsme si střelnici i skoro celou trasu, je to tam pěkné.
Jak jste na tom s ruštinou?
Zezačátku jsem na všechno říkal jenom da (ano) a charašo (dobře), a oni to brali. Já přitom ani nevěděl, na co kývám. Ale každým dnem pochytíte něco nového, zlepšuju se. Snažím se s hráči i trenéry komunikovat, aby věděli, že mě to zajímá a nemám to na háku.
Nemáte tedy tendenci tvořit separátní jednotku a bavit se s Polákem a Štajnochem jen československy?
To vůbec ne. Vojta už hrál minulou sezónu v Čerepovci, rusky umí dobře, takže když je potřeba, všechno mi přeloží. A když už je problém, mluvím s trenéry anglicky. Popřípadě zkouším češtinu.
Úspěšně?
Někteří ruští kluci se chytají a slyší na ni.
Co už jste je naučil?
Nevím, jestli je to vhodný (směje se). Prostě taková slova, která se v hokeji hodně používají.
