Repre bez hvězdných bratrů? Snad nás pan Rulík bere jako dva různé hráče, doufá David Kaše

Reprezentovat je vždycky odměna, ale neberu to špatně a nedělám z toho žádné závěry. Pan Rulík se přijel podívat na náš trénink. Jenže my s Ondrou jsme zrovna nebyli na ledě, protože jsme mezi zápasy doléčovali drobné šrámy. No vyšlo to trochu blbě. Trenér víc komunikoval s Ondrou, který se musel z reprezentace omluvit kvůli menším zraněním. A pan Rulík nás chtěl vzít spolu, což respektuju.

Doufám, že nás pořád bere jako dva různé hráče. Samozřejmě chápu, že mezi námi vidí chemii. Má logiku, že nás chce zkusit spolu. Ale věřím, že i bez bráchy jsem dobrý hokejista. (usměje se) Budu se dál snažit podávat kvalitní výkony, a třeba klapne pozvánka v prosinci. Držím národnímu týmu palce. Já si aspoň během pauzy trochu oddychnu.

Spolu jsme si zatím během kariéry moc nezahráli, jen pár zápasů první sezonu v Chomutově. Pro mě to byla první sezony mezi chlapy, neměli jsme žádné výsostné postavení. I tak jsme si to užívali. A teď si to užívám moc. Bratrská chemie se neztratila. Naše souhra funguje a parádně mezi nás zapadl Nicolas Hlava.

Tušil jsem tak na 80 procent, že by tam mohl být. S bráchou teď trávím ohromné množství času a většinou se bavíme o hokeji. V podvědomí máme, že můžeme zkusit podobné finty. Dojíždíme z Kadaně skoro každý den a rozebíráme jednotlivé akce. Kdo zrovna neřídí, sleduje i sestřihy z NHL. Teda skoro vždycky je to Ondra, který je po ránu dost rozespalý. Ještě pár kilometrů za Kadaní ani netuší, že je v autě, tak radši sedím za volantem já. (směje se)

Parádní, moc si to užíváme. Jako celá rodina jsme teď pospolu. A cítíme velkou podporu, na zápasy jezdí všichni, dokonce i babičky. Samozřejmě si od sebe s bráchou někdy potřebujeme odpočinout, takže odpoledne trávíme každý se svou přítelkyní, Ondra už i s dcerou. Po návratu z Ameriky si koupil baráček jen tři domy od nás, takže jsme skoro sousedi.

Samozřejmě jsem vzhlížel ke slavným jménům, která už hrála v NHL, ale brácha pro mě byl taky velký vzor. Vždycky byl o krok přede mnou. Chtěl jsem být jako on, i když jsme herně každý trochu jiný.

Vždycky jsme se pořádně vyřádili. V dobrém. Sice oba nesnášíme prohry, ale porvali jsme se maximálně ze srandy, když jsme napodobovali hokejové bitky. V pokojíčku jsme si udělali branku ze psacího stolu a betony z polštářů. A taky jsme chodili hrát hokejbal s kluky ze sídliště. Co nejdéle, dokud na nás rodiče nezařvali, ať si jdeme napsat úkoly. A pak jsme šli ještě na hodinku nebo dvě hrát.

Ani ne, hodně se podporujeme. Na druhou stranu si umíme říct, co ten druhý dělá špatně a co můžeme zlepšit. A kritiku od sebe přijmeme, i když je to někdy nepříjemné.

To je riziko povolání. Když se zrovna nebude dařit, může to nastat a víme o tom. Ale už na začátku angažmá jsme si řekli, že budeme držet spolu i ve zlém a že tým musíme táhnout. Máme spolu odjakživa skvělý vztah.

Od té doby, co je dědeček, tak už je klidnější. Ale je fajn, když nám dá nějakou zpětnou vazbu. Občas se s ním radíme.

Chtěli jsme sezonu odstartovat dobře. Je to ohromně důležité, nemusíme nic dohánět. Jsme rádi, ale nesmíme usnout na vavřínech. Potřebujeme zamakat na venkovních utkáních a zlomit to dneska v Liberci.

Rozhodně. Chodí spousta lidí a my podporu cítíme. Hokejem žije celé město. Vyhrávat doma je důležité, získáváme si respekt ostatních týmů. Musím ocenit, jaká je v Litvínově skvělá parta. Na začátku sezony jsme si sedli a všichni si řekli, co od sebe očekáváme. Jak hráči, tak i celý realizační tým. Každý známe svou roli a přijali jsme ji. Držíme při sobě a táhneme za jeden provaz.

O Spartě se často říká, že tam je ohromný tlak, ale úplně jsem to tak necítil. Hráč si ho spíš na sebe dává sám tím, že hraje za Spartu. Samozřejmě tady mám o trochu větší klid a prostor. Ale na Spartu vzpomínám rád, taky jsme měli skvělou partu. Jenže mě zabrzdila dvě velká zranění.

Je to tak. Promarodil jsem celé léto, pak jsem nechytil začátek. Než jsem se rozkoukal, byl listopad. Začal jsem se zvedat, ale zlomil jsem si nohu. Šel jsem na operaci, odehrál jsem play off, ale předtím mi v noze praskly šrouby. K ideálu to mělo daleko. Po sezoně jsem šel na další operaci, dal jsem se do kupy, jenže hned na začátku října jsem si zlomil druhou nohu. A vrátil se až v lednu. Holt zranění se blbě ovlivňují.

Bylo by špatně, kdybych řekl, že ne. Soustředím se teď hlavně na Vervu, ale tuhle vidinu furt mám. Stejně jako každý tým má cíl vyhrát titul, tak každý hráč by měl mít sen probojovat se do nejlepší ligy světa. Já to nemám jinak.