Článek
Ten vznikl ve středu v centru Prahy během unikátního setkání hokejových legend, mezi nimiž byl vedle Jágra třeba Jari Kurri, Marián Hossa či Uwe Krupp. Plejeři tu propagovali květnový šampionát, na němž bude česká „68“ uvedena do Síně slávy IIHF, a tak se interview točí právě kolem světových šampionátů.
Poznal jste to dvakrát: Jaké je hrát MS doma?
Obrovský zážitek, i když taky obrovský tlak. Jsou velká očekávání od fanoušků, kteří jsou v Česku hokejoví fanatici. V roce 2004 jsme měli v nové aréně vynikající tým, dokázali jsme to v základní části, kdy jsme neprohráli jediný zápas. V posledním duelu jsme porazili Kanadu 6:2, což nám dalo obrovské sebevědomí do čtvrtfinále. Tam jsme nastoupili proti Americe, která skončila čtvrtá v Ostravě, a musela cestovat. Myslím, že došlo trošku k podcenění, nebo jsme se viděli dál než ve čtvrtfinále, ve kterém jsme vedli 2:0, ale prohráli ho v nájezdech. Já ale věřím v osud a stejným způsobem jsme naopak vyhráli o rok později ve Vídni. Taky jsme prohrávali 0:2, ale vrátilo se nám to zpátky. Všechno zlé je k něčemu dobré.
O jedenáct let později jste se na šampionátu v Praze definitivně s nároďákem rozloučil.
Tam bylo těžké získat zlaté medaile. Když vidíte, s jakou sestavou sem přijela Kanada, tak měla možná lepší tým než na olympiádách. Byli tady Crosby, Seguin, Spezza, Eberle, však neprohráli ani jednou. Já jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli budu na turnaji hrát. Byl jsem v sezoně v New Jersey, kde se mi moc nedařilo, až mě vytrejdovali na Floridu. Tam jsem zase znovu ožil, dával jsem góly a na mistrovství světa jsem přijel. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které jsem mohl udělat.
Euforie?
Užíval jsem si díky fanouškům, kteří mi dali najevo, že si váží toho, že jsem tu, každého střídání v každém zápase. A fandění konkrétně k mé osobě bylo něco neskutečného, což bych přál zažít každému. A ještě se mi vydařilo čtvrtfinále, kde jsem dal ty dva góly. Tedy zápas, o kterém se říká, že je vždycky klíčový, jestli to bude úspěch, nebo ne, protože vám dává šanci na medaili. Bohužel v semifinále jsme narazili na Kanadu, která byla o něco lepší. Ale hráli jsme s ní důstojný zápas.
Třeba ty ovace ještě jednou zažijete, až vás v O2 areně budou uvádět do Síně slávy IIHF.
Nemůžete srovnávat ceremoniál, který trvá pět minut, se zápasem. A těch je během mistrovství devět. A ani teď s Pittsburghem se to nedá srovnat. Tam jsem byl sám a 20 let takovou akci od Maria neměli. Do Síně slávy půjde sedm hráčů, je to každý rok. Co se událo v Pittsburghu, je jedinečná záležitost.
Ale kdybyste zase naskočil na rozbruslení…
... to bych se musel dostat do sestavy.
I v Pittsburghu jste zmiňoval, že pro kluka z Československa byla reprezentace a mistrovství světa nejvíc. Jaký ze šampionátů vám především utkvěl v hlavě?
Jako kluci jsme neřešili NHL. Kdybych nebyl v roce 1990 na šampionátu na pokoji s Holasem (Robertem Holíkem), tak jsem absolutně nevěděl, co to NHL je. On měl všechny The Hockey News, já od něj dostal školení o NHL. Byl to můj první šampionát, kdy do poslední chvíle nikdo nevěděl, jestli pojedu já, nebo celá lajna (mladé pušky). Robertové Reichel i Holík byli v té době lepší hokejisté, než jsem byl já. Trenér Pavel Wohl se ale rozhodl, že vezme celou lajnu, což mi hrozně pomohlo, jinak bych se na turnaj nedostal. Následovala éra v Pittsburghu, kdy jsem se vždycky dostal do play off, takže šance jet na mistrovství byla minimální. Spíš skoro žádná.
Ano, nepovedená Itálie 1994. Nicméně později jste zase šampionátům přišel na chuť, že?
Když jsem šel hrát do Ruska, měl jsem šance větší. Můj první titul mistra světa přišel v roce 2005, kdy byla výluka v NHL. Ve Vídni se sešlo to nejlepší, co mohlo. Ale měli jsme výhodu, že jsme na rozdíl od Kanaďanů a Američanů hráli celou sezonu. Kanaďané, i když se dostali do finále, nebyli tak rozehraní jako my.
A pak je tu rok 2010. Český zázrak na ledě?
Můžete říct náhoda. Ale dostali jsme se do situace, kdy jsme měli nůž na krku a nebyla žádná jiná možnost než vyhrát poslední tři zápasy, aby z toho nebyla největší ostuda v historii. Když hrajete pod takovým tlakem, tak vás ten strach z průšvihu – i když slovo „strach“ nemám rád – spojí; a byl tak silný, že jsme si odvezli zlato.
Už památný je váš projev po prohře s Norskem. Vybavíte si ho?
Já ale často myslím, že to nebylo správně pochopeno. Byl jsem plný emocí, možná jsem se nepřesně vyjádřil. Vadilo mi, že po porážce s Nory začali novináři šít do mužstva, že není dost dobré. To bylo nespravedlivé. Ti hráči odevzdávali maximum, co mohli. Že nemáte kvalitu, a neměli jste tak šanci, neznamená, že jste špatný. Já chtěl kluky chránit. A řekl jsem, že by spíš měli být kritizováni hráči, kteří se na to vys.ali. Někdo vnímal, že jsem kritizoval hráče, co byli tam, a tím je motivoval. Ne! Já je chtěl bránit. Když zpětně vidím zápasy, tak kvalita tam byla. My jsme později soupeře přehrávali, byli jsme lepší než Švédi, Fini. Ale než se do toho hráči dostali, protože spousta z nich byla poprvé na mistrovství, tak to čas vezme.
Ale oslabení 3 na 6 v závěru finále jste raději nesledoval, že?
Jasně, to bylo o štěstí. Ale naše bojovnost byla taková, že hráči padali do střel po hubách. Kdyby jim šla střela do hlavy, tak neuhnou. Tým byl dobře poskládaný a jeho chuť i vůle vyhrát byla jedinečná.
Mnohým „neznámým“ se pak změnily kariéry. Třeba Martin Růžička, Petr Vampola…
Proč by ne? Dostali šanci podepsat kontrakty v lepších ligách. Spousta hráčů šla do KHL, která byla suverénně druhá nejlepší soutěž světa, vydělali velké peníze. Získali sebevědomí, třeba chuť vyhrávat, když zmiňujeme Růžu. Tam byli dobří hráči, jen nebyli známí. Teprve začínali.
Jaká bude šance na medaili letos?
Nemůžete něco soudit, když nevíte, jaké budou soupisky. Jsem zvědavý, jak silná přijede Kanada, Amerika. Termín je posunutý o týden, což má výhodu, že i ti, kteří vypadnou z 1. kola Stanley Cupu, mohou hrát. Ale v zámoří zase nemají kempy. Ti hráči, kteří skončí po základní části, se musí udržovat sami. Když vypadnete s týmem, chcete si odpočinout, jedete někam s rodinou a za měsíc musíte zase začít hrát. Zase je sem ale láká Praha, je to krásné město a má dobrou reputaci.
Máme dobré hráče kde brát?
To si nemyslím, že by byl problém. Vy potřebujete rozdílového hráče. To je Pasta nebo Nečas. Pasta je ale někde jinde. Potřebujete někoho, kdo vám to dokáže vyhrát sám. Problém nebudou brankáři, těch máme hodně kvalitních. I hráči v Evropě či z extraligy mohou hrát. Naše soutěž se zvedla. Kluci, co byli v KHL, jsou v Česku. Trenéři měli možnost je vidět, vyzkoušet je, byli pohromadě. Nemůže to být tak, že najednou přijedou hráči z NHL, tak všichni z kempu půjdou pryč. To někdy nabourá chemii v mužstvu, a ne vždy je to pro dobro věci. Doplní se z Ameriky pár hráčů, ale základ zůstane od začátku.
Třeba o nominaci zabojuje i kladenský bek Ticháček.
Já doufám, že bude hlavně bojovat v baráži.
Zmínil jste hráče, kteří to dokážou vyhrát sami. Ač je těžké hodnotit sám sebe, byli jste vy společně s Tomášem Vokounem takovými hráči v roce 2010?
Jsou dva pohledy. Ten hokejový, kdy si nemyslím, že by se mi tam tak dařilo, že bych byl nenahraditelný. Ten druhý je, že tam je hráč s obrovskými zkušenostmi. Ta podpora pro ostatní tak byla větší pro jejich psychiku, než co jsem předváděl na ledě. Nepodával jsem zázračné výkony, byl jsem jeden z hráčů. Ale Voky chytal výborně. Bez gólmana to nejde. Když pustí dva tři špatné góly v klíčovém zápase, tak už se nevrátíte jako ve Stanley Cupu, kde máte další a další šanci. Tady se něco nepovede a všechno můžete zahodit.
Lehce jsme se dotkli tlaku v domácím prostředí. Také jste zažil nepovedený Světový pohár, kdy na vás ve Sportovní hale létaly plechovky.
Ten rok 1996 byl specifický, kdy z nás novináři udělali daleko lepší hráče, než jsme byli. Nazývali to „dream team“ po amerických basketbalistech, ale ten „dream team“ měli všichni. Doma ovšem záleží, jak se vám daří. Když máte dobrý začátek, lidi vás poženou. Ovšem záleží, jak se s tím hráči vyrovnají. Proto potřebujete osobnosti, trenéry, kteří tomu dodají klid. Nezbláznit se! A když se zrovna nedaří zápas, tak aby mužstvo nezpanikařilo.
Máme takové osobnosti?
Máte zkušené trenéry, kteří to zažili – jako Židla, Pleky (Židlický, Plekanec). Oni v těch situacích byli. Asistenti jsou hrozně důležití, protože jsou propojkou mezi hlavním trenérem a hráči. Jim řeknou hráči víc než hlavnímu. Hlavní si může myslet, že má skvělý systém, ale to neznamená, že to tak vidí i hráči. Bude také záležet na sestavě. Kolik vezmete veteránů, kteří už to zažili. Jak se daří klíčovým hráčům. To dokázal málokdo, aby byl lídrem, když mu to nejde. Aby řval na ostatní, protože pak vypadáte jako šašek. A v kabině vám řeknou: „Ty hraješ taky hovno“. Hierarchie tam musí být. Já vždycky říkám, že nejhorší je, když se nedaří první lajně a začne se dařit čtvrté. To je největší průser. Protože ti ze čtvrté si myslí, že můžou hrát první. To je pravda, ale jen 14 dní.
Jak se měnil v průběhu let váš vztah k národnímu týmu?
Věkem se mění všechno. Když jste mladý, máte daleko víc v hlavě osobní úspěch. Když jste starší, tak ten jde stranou a žene vás dopředu úspěch týmový. To je stejné, jako když se díváte na život ve dvaceti a v sedmdesáti. V sedmdesáti si už budete vážit každého dne. V nároďáku taky s věkem nevíte, jestli to nebude váš poslední zápas.