Článek
Jak jste výkonnému výboru hokejového svazu zhodnotil konečné šesté místo na šampionátu v Kanadě?
Tak, že sláva patří hráčům a odpovědnost trenérům. A já se k ní přihlašuju. Měli jsme individuálně dobrý tým, asi nejlepší za dlouhou historii. I proto to vyvolalo vlnu přesvědčení, i mediálního, že mužstvo má na medaile. I my jsme se k tomu hlásili, byť jsme ve skrytu duše tušili, že to nebude vůbec jednoduchý.
Jenže nakonec jste, stejně jako na čtyřech předchozích šampionátech, na kterých jste dvacítku vedl, znovu nepřelezli čtvrtfinále. Proč?
Co se zarputilosti a úsilí týká, nebylo to takové jako v předcházejících rocích. Ať jsme byli semifinále blízko, nebo daleko, konec ve čtvrtfinále je prostě neúspěchem. Že bych měl ovšem pocit, že jsem něco udělal úplně špatně, když jsme prohráli čtvrtfinále se Slovenskem, ten určitě nemám. Ale opakuju, že zodpovědnosti se nezříkám.
Jak vůbec své pětileté působení u juniorského národního týmu hodnotíte?
Rozhodně nemám pocit, že bych se měl za něco stydět. Když jsem k němu přicházel, všichni věděli, v jakém stavu se juniorský hokej nachází. Proto taky mraky renomovaných a zkušených trenérů, kteří byli osloveni přede mnou, tu práci nechtěli vzít. Ve světě z nás trošku měli srandu - kamkoliv jsme přijeli, všude nám dávali nejhorší kabinu. Nikdo s námi nechtěl hrát, a když jsme dorazili v roce 2011 na mistrovství světa do Buffala, všichni nás pasovali na sestup. Teď nás naopak tipovali na třetí místo, což pro nás všechny bylo něco nového.
V kabině vše klapalo?
Nikdy jsem s hráči neměl žádné problémy! Vždy jsem se snažil mít s nimi dobrý vztah, protože jsme si je dlouhodobě vybírali. Nemůžu se pak na ně zlobit, že neodvádí takový výkon, jaký bychom po nich chtěli. Musím s nimi naopak najít společnou řeč. Prostě jsme všichni na jedné lodi tak dlouho, dokud se na ní udržíme. A já jsem ten kapitán, který z ní musí slézt jako poslední.
Potěšilo vás, když pak hráči po skončení turnaje veřejně vystoupili na vaši obranu?
Nežádal jsem je o to, ale byla to asi jediná pozitivní věc, kterou jsem na šampionátu zažil. Můžu jim za to akorát poděkovat.
Po vyřazení od Slováků jste zkolaboval a musel být převezen do nemocnice v Torontu. Jak jste na tom zdravotně nyní, s takřka týdenním odstupem?
Postihl mě kolaps z fyzického i psychického vyčerpání. Nikdo není úplně ze železa, což jsem si v mém případě až do poslední chvíle myslel. Ještě mě čeká série dalších vyšetření a doufám, že to bude v pořádku. Chci dál pokračovat v trenérské práci, protože hokej je můj život.
