NAGANO 25: Přepište dějiny... Jak vznikl legendární výkřik? Záruba s Vichnarem vzpomínají na hokejový vrchol

Dovolím si na úvod otázku ve stylu Otakara Černého: Co vy a Nagano?

Vichnar: Pro mě to tam bylo složité, protože jsem vedle hokeje dělal ještě sjezdové lyžování a krasobruslení, což je obrovský záběr. I proto jsem nemohl komentovat všechny zápasy a ani nemohl pravidelně chodit na tréninky. Byl jsem s Robertem na prvním, kde jsme z toho měli blbý pocit, že to nebude fungovat. Byly tam dvě půlky – evropská a ta z NHL, které se moc neznaly. Kluci se na ledě hádali. Pro mě bylo nepříjemné, že jsem nemohl s mančaftem žít, mluvit s lidmi. Když jsme třeba 13. února porazili Finsko, tak jsem ještě dopoledne komentoval sjezd mužů se šíleným pádem Hermanna Maiera, kterému se říkalo pád století. Na hokej jsem se celkově nemohl moc soustředit. Ale nakonec právě díky hokeji z toho byla jedna z nejhezčích olympiád.

Záruba: Je těžké odlišit sportovní výsledek od novinářského. Ten novinářský byl dobrý, ale měli jsme i lepší turnaje. Já tedy určitě. Svezli jsme se s úspěchem, protože když se vyhraje a vy uděláte chybu, divák řekne: Dobrý, nic se neděje. Byli jsme hlasem události, na kterou jsme neměli absolutně žádný vliv. Jestli se nám něco nepovedlo, lidi to odpustili, protože úspěch úplně všechno přebil. Ale abych nebyl skromný, tu událost jsme úplně nezkazili a části komentářů jsou s ní spjaté.

Vichnar: Pro mě má Nagano jeden symbolický význam, neboť to bylo krásné vyvrcholení naší komentátorské práce s Robertem. Po Naganu nastala éra – a myslím, že velice správná – se spolukomentátory. Před vznikem České televize (1993) jsme zase komentovali se Slováky, kde bylo jasně dané, že v každé třetině mluví deset minut Čech, pak deset Slovák.

Zato ve Vídni 96 i v Naganu jste se střídali mnohem častěji, zhruba po třech minutách, že?

Záruba: Ano. Hledali jsme logické švy, kdy může naskočit druhý. Gól či vyloučení, ale nebylo tam striktní stopování času. Taky vznikla možnost, že v určitých momentech nebyly dialog, rozmluva tabu. To se Slováky nešlo, tam jste nemohli do té jejich desetiminutovky vstoupit s jakýmkoliv postřehem.

Vichnar: Hezky jsme si vyhověli. Já Robertovi přenechal Přepište dějiny, protože to byl jeho turnaj. Byl do něj ponořený, dělal rozhovory. On se stal hlasem naganského turnaje a je dobře, že se na něj lidi obrací jako na toho hlavního mluvčího. Já jsem tak trochu přicmrndával. Ani jsem neměl tolik času na hokejovou přípravu, protože příprava na lyžování je strašně složitá, neboť ke každému lyžaři musíte mít spoustu informací. Když jsem letěl do Nagana, měl jsem nadváhu tři kila jenom v podkladech. A tak jsem byl na konci Nagana z toho komentování tří sportů dost unavený, nicméně hokejový vrchol dodal člověku hodně energie. A taky mě nabil Robert.

Jak?

Vichnar: Novým pohledem na věc. Byl jsem sám se sebou lehce spokojený, malinko obroušený a on mě donutil na sobě víc pracovat, za což jsem mu dodnes vděčný. On do komentování vnesl mladický elán, novou krev, zvlášť u hokeje je jeho otisk nezpochybnitelný. V Naganu to vyvrcholilo, že jsme po finále spolu brečeli, objali se. A mně to střídání s ním moc vyhovovalo. Člověk si udělal svůj díl, pak si odpočinul a inspiroval se od druhého.

Záruba: Petr měl a má jazykovou a formulační noblesu, což zase vyhovovalo mně. A každý divák měl své. Chyběla nám sice v komentáři podrobnější analýza, protože nikdo z nás nehrál hokej na profesionální úrovni, ale myslím, že jsme spolupráci dovedli na solidní úroveň.

Ten komentář před 25 lety byl jiný. Když sleduji tehdejší zápasy, přijde mi, že byl více úspornější, oznamovací, koneckonců při Šlégrově pumelici proti Kanadě nejprve Robert křičí: „Jirka Šlégr dává gól", Petr zase Reichlův kousek proti Finsku okomentuje: „Tak to byl majstrštyk." Pak ale přijdou penalty a je to trysk emocí. „Jsi pašák, Alby." I střídmější Petr před Jágrovým nájezdem hlásí: „Jardo, je to na tobě."

Záruba: Byl to mimořádný moment. S dnešním odstupem víme, že na otevřeném olympijském turnaji, kde byli všichni nejlepší hráči, jsme od roku 1998 do 2014 porazili jen čtyři týmy z nejlepší šestky. V Naganu Finsko, Ameriku, Kanadu a Rusko a pak už jen znovu Rusko v Turíně o bronz. V Naganu to ale bylo poprvé, byla tam hysterie z faxů a my cítili, že doma probíhá obrovská vlna nadšení a očekávání. Tak jsme se tím pohltili. Ale nemám pocit, že jsme to přehnali. Bylo to adekvátní situaci. Kdybychom to tykání sportovcům dělali v každém zápase, tak by to nefungovalo a ani by to nebylo dobré. Ale tady to byla výjimka, která dávala smysl.

Vichnar: Styl komentování se vyvíjí. Já začínal v 70. letech, kdy byl nalajnovaný pardály Holubcem, Mikyskou, kteří ustavili nějakou školu a vyžadovali podobný přístup. Popis byl téměř hrdelní zločin, přitom dnes se používá zcela běžně. Lidi u televize dělají spoustu jiných činností. Jsou na telefonu, žehlí. Tenkrát se ale předpokládalo, že divák sedí upoutaný u obrazovky a irituje ho, když mu někdo říká, že Holík nahrává z rohu. Já jsem se téměř celou kariéru tím řídil, respektoval jsem diváka a chtěl mu jen udělat servis. Další věcí jsou informace a televizní grafika. Dřív nebyl internet, téměř jediným zdrojem bylo jít na trénink a bavit se s lidmi. Komentář tak byl daleko úspornější. Na hokejovém mistrovství světa 1985 jsme každé tři minuty říkali stav a čas, protože nebyla časomíra. Dnes je divák daleko vzdělanější. I třeba Vídeň 1996 byla konzervativnější než Nagano, ale taky jsme tam pustili emoce.

Záruba: Přišlo mi to sterilní, a tak jsem začal s popisem, protože jsem chtěl hokej zdramatizovat. Vtáhnout diváka do děje. K tomu jsem i táhl Petra, ovšem on si udržel určitou úspornost, zatímco já jsem někdy až přemlouval. Jednou jsem se o tom bavil s Vítem Holubcem a on mi říkal: Ty hrozně mluvíš, máš tam moc toho popisu. Já mu vysvětloval, že to dělám schválně. On ale kroutil hlavou. Když jsme seděli naposledy (Holubec zemřel v roce 2013), tak mi opakoval: Pořád moc mluvíš. Vždyť víte, proč to dělám, říkal jsem mu. A on na to: Jo. Já už blbě vidím, tak mi to nevadí a aspoň vím, co se děje.

Vichnar: Vážně jsme se s Robertem tím, že máme jiný styl, dobře doplňovali. Jen si nás někdy lidi pletli, protože máme podobné zabarvení hlasu. A tak se mě dodnes ptají, jestli jsem „Přepište dějiny" řekl já.

Mně přijde, že to obdobné zabarvení je ještě výraznější při zlaté Vídni.

Záruba: Ano. Lidi pořád mluví o tom „Přepište dějiny", ale mně se nejvíc líbí Petrova věta z Vídně: „Dotkli jsme se hokejového nebe." To bylo přesné, hezké.

Vichnar: Robert je mimořádný pracant, který se na všechno stoprocentně připraví. Já jsem v tomto ohledu spoléhal na intuici, což se mi ne vždy vyplatilo. Ale toto ze mě vypadlo naprosto spontánně. Ty jsi měl připravené Přepište dějiny?

Záruba: Neměl.

Vichnar: Vidíš a já si myslel, že jsi měl.

Tak jak to vzniklo?

Záruba: Já si vždycky před vrcholným utkáním probírám téma, co se stane, když vyhrajeme. A říkal jsem si, že v případě výhry kluci dotáhnou to snažení dřívějších generací. Ať už v roce 1948 nebo 1968, kdy nám chyběl gól. V roce 1976 nás dělily čtyři minuty, v Sarajevu zase rozhodl zápas s Rusáky. Každá generace po zlatu sahala, ale nikdy to neudělala. Pamatoval jsem si i z Kanadského poháru 1976, jak se na nás Kanaďané dívají svrchu. Že jsme i v Evropě až ti druzí. Cítil jsem, že tam je určité přezírání. Že když my budeme mít ty nejlepší, tak vy to nemůžete nikdy vyhrát. A tak z toho vznikla ta věta, že navzdory tomu měníme dějiny a pohled na nás. To je smysl té věty. Já ten smysl v hlavě měl, ale nevěděl jsem, že to řeknu ve spojení Přepište dějiny.

Vichnar: Ani „Vítej zlatý hattricku" sis nepřipravil?

Záruba: Taky ne. O tom, že to může být zlatý hattrick, jsem mluvil už dřív. Ale že to bude takto, za mě vypadlo až v daný moment.

Nelitujete trochu toho „Přepište dějiny"? Nadužívá se to, leckdo to považuje až za orwellovské, protože dějiny přece přepisují jen totality.

Záruba: Slyšel jsem na to spoustu výkladů. Pokud to někdo bere jako samotnou větu, je to nelogismus. Dějiny se nedají přepsat. Já ale připomínal ty předchozí generace, dal jsem tomu smysl a výrok je nadsázkou. Jeden jazykolog mi to vyčítal, že je to blbost. Ano, když to člověk nepochopí, blbost to je, ale v těch zmíněných souvislostech to dává smysl. Je to věta na jedno použití, která je pro daný okamžik. Pokud je ale připravená, tak zní hrozně divně, strojeně, protože se to těžko naroubuje na jednu situaci. Stejně jako „Otevíráme zlatou bránu". Viděl jsem na ledě Dominika, jak těsně před koncem zvedá ruce. Mám hodně asociační formulaci, takže mi to připadalo jako brána. Naskočilo to, urodilo se v hlavě a mojí pusou vyběhlo ven. Ani nevím jak.

Petře, už jste naznačil, že jste Robertovi nechal závěr. Proč?

Vichnar: Já jsem si celý turnaj uvědomoval, že Robert se dostal do stadia, kdy přebírá štafetu. Po odchodu Jana Slepičky jsem jeden čas dělal hokej sám. A najednou přišel člověk, který byl pro komentování mimořádně disponovaný, pilný a hokej si vzal za své. Já byl vždycky rozlítaný, což mi vyhovovalo. Dělal jsem víc sportů. Robert si šel za hokejem, tak zcela přirozeně převzal pozici a já mu ji rád nechal. A v Naganu jsem pochopil, že je to jeho turnaj.

Záruba: Dřív Honza Slepička strašně lpěl na tom, že on je jednička. A Petra držel na dvojce, byť to dlouho bylo obráceně. Já jsem ale od začátku měl pocit, že Petr na nějaké rozdělení pozic nehraje. Byl v tom velkorysý. Přijal mě jako parťáka a tady nechal konec na mně. Podobně jako u nájezdů s Kanadou, kde jsem dělal ty liché, tudíž jsem měl o jednu sérii víc. Ale na konci jsme se i tak oba zapli.

Vichnar: Dodnes nevím, jak mě to napadlo. Když jeden mluvil, druhý se vypnul, aby do toho nedýchal. Ale jakmile Dominik Hašek chytil pátý nájezd, zapnul jsem a začal řvát: „Jsme ve finále, jsme ve finále", k tomu všemu jsme to zcela náhodou řvali oba stejně. To Karol Polák v Bělehradě odkomentoval celé penalty a Holubec marně čekal na slovo. My jsme se střídali po sériích, což bylo logické dělítko. V play off zase všechny naše góly padly na Roberta, až Petr Svoboda vyšel na mně.

A zase stačilo jen říct: „Je to tam, je to tam." Úsporné a výstižné, že?

Vichnar: Když to teď slyším z televize posté, tak si říkám, že jsem tak mohl zakřičet něco chytřejšího. Ale když si člověk uvědomí, co se dělo u obrazovek; lidi řvali, tancovali, objímali se a bylo jim jedno, co jsme říkali.

Záruba: Finálový zápas se opakoval večer a až tam lidi vlastně zjistili, co jsme říkali. V přímém přenosu to málokdo řešil, protože diváci si dělali náladu a zvuk sami. Mimochodem večerní opakování je jediný pořad, který má v televizním deníkovém průzkumu absolutní známku deset. To neměla Obecná škola, Kolja, dokonce se to nestalo ani při ranním přenosu. Asi měli lidi roztřesenou ruku, tak zaškrtli jen 9,9. Ten průzkum se dělá dodnes a dodnes je to jediný pořad, který má desítku od všech hodnotitelů. To je možná pochvala pro nás, protože tam už lidi poslouchali, co říkáme. Ano, taky jsme ve finále dělali chyby, nebylo to dokonalé, ale nezkazili jsme divákům zážitek.