NAGANO 25: Jak se Svoboda stal hrdinou. A jak nezapomenutelná gloriola těsně minula Beránka a Hejduka

Když Erica Lindrose před turnajem zastavil v útrobách naganské arény Robert Záruba a on se dozvěděl, že je to Čech, sám od sebe vypálil: „Tak to musí být u vás Petr Svoboda národní hrdina, že? Hned bychom ho brali do týmu!"

Ve skutečnosti byl Svoboda v tuzemsku spíše pozapomenutým mužem, protože v 80. letech bylo jeho jméno v československých médiích – stejně jako u dalších emigrantů – zapovězeno, navzdory tomu, že s Montrealem dosáhl na Stanleyův pohár. A i během stávky NHL v roce 1994 si střihl za mateřský Litvínov jen osm mačů, tudíž v konkurenci jiných navrátivších hvězd se výrazně nezapsal do povědomí hokejového národa.

A přece na něj Hlinka, přítel Svobodova otce, před Naganem ukázal.

Stejně jako měl v útoku Růžičku, chtěl i v defenzivě zkušeného třicátníka, navíc zvyklého na drsnější zámořský styl. Působil také jako mentor, když před čtvrtfinále proti Američanům kupříkladu uklidňoval Jaromíra Jágra, po proměně v hráčského agenta svého pozdějšího klienta.

„Petr už nebyl ve své top formě, ale byla to zasloužená nominace. Byl výborný bruslař. Hrál fyzicky, i když nebyl velký," popisuje brankář Dominik Hašek, jenž se Svobodou strávil dvě sezony v Buffalu. „Často jsme spolu komunikovali a on měl na všechno vysvětlení, kde a kdo udělal chybu. A často jsme se neshodli," usmívá se Hašek dnes.

V pořadu Příklep pak gólman řekl, že Svoboda vůbec nebyl ryzím střelcem a nikdy by netipoval, že právě on rozhodne finále. A i sám zlatý hrdina přiznával, že původně měl jiné plány než střílet. „Hejduk výborně podržel útočníka, dal mi trochu času a já jsem chtěl nahrát. Pak se to lehce otevřelo, tak jsem vystřelil na bránu a díky bohu to padlo tam," vyprávěl už se zlatem na krku.

Byl pak jediným z hráčů, který nenastoupil na palubu speciálu, aby zažil bouřlivé přivítání na Staroměstském náměstí. Odletěl z Tokia sám přímo do Philadelphie, kde v té době hrával.

Nechybělo ale mnoho, aby nálepka nezapomenutelného hrdiny z naganského finále připadla úplně jiným mužům. Třeba útočníkovi Josefu Beránkovi, jenž svým způsobem byl hybatelem hokejových dějin.

Vzpomínáte? Jen těsně před Svobodovou trefou se hnal s Jaromírem Jágrem do rychlého brejku. Leckdo v situaci 2 na 1 čekal nahrávku, nejspíš i Rusové, ale on ostře vypálil. Štalenkovi puk vypadl, Beránek ho znovu získal a po pár bekhendových kličkách vystřelil, leč orazítkoval pouze tyč. Ruský gólman puk přikryl a vhazovalo se tak po jeho pravé ruce.

A ano – Patera vyhrál buly, Procházka přiťukl Svobodovi, dál už to znáte...

„Bylo jedno, kdo gól dá. Ta zlatá tečka představovala daleko větší euforii, než když vstřelíte gól. Ale když se mě někdo zeptá, tak jsem samozřejmě gól chtěl dát," přiznává Beránek.

Před třemi lety po konci v pozici sportovního manažera Litvínova se vytratil z hokeje. Dnes pracuje u soukromé firmy a vypráví: „Člověk si nedovedl představit, jak by mohl fungovat bez hokeje. A najednou zjistí, že i život bez něj dokáže být pěkný a užívá si věci, které mu dříve scházely. Hokej byl pro mě možná závislost, ale dnes vím, že to není to nejdůležitější, co člověk potřebuje."

Být to o pár let později, kdy dokonalá televizní technika odhalí lecjaké „utajené" detaily, možná by místo Svobody byl tím nezapomenutelným hrdinou Milan Hejduk. Třeba Dominik Hašek je přesvědčený, že puk jemně změnil o Hejdukovo tělo směr a upozorňuje na moment, kdy se kotouč začne podivně ve vzduchu třepetat a Štalenkov bezmocně promáchne lapačkou.

„Něco mi v ten moment brnklo o nohu a už nevím, jestli to byl puk, nebo hokejka," míní Hejduk.

Bylo a je mu to jedno.

Už samotná nominace do Nagana pro něj byla překvapením, po příletu byl smířený s rolí 13. útočníka, ale nakonec odehrál celé play off.

A po Naganu mu otevřela náruč i NHL, v které prožil snovou kariéru a v Americe i zůstal. Svým způsobem se nezapomenutelným hrdinou i tak stal.