Lenc: Nagano bylo jedinečné. Bylo by krásné, kdybychom národu zase vytvořili takovou euforii

Překvapilo vás to?

Samozřejmě jsem překvapený a zároveň šťastný. Na druhou stranu; na Karjalu jeli spíš mladší kluci a v prosinci do Moskvy jsem původně jet měl. Jenže spoj z Chabarovsku nebyl ideální a klubové vedení si navíc silně přálo, abych na reprezentaci nejel. Čemuž národní tým vyšel vstříc, nechtěl nás kvůli jednomu zápasu tahat přes půl světa.

Věřil jste, že se pozvánky pro Peking dočkáte?

Nedá se říct, že bych to měl úplně v hlavě. Olympiáda je každopádně sen, a když byla zamítnuta účast hráčů z NHL, v duchu jsem si říkal, že bych nějakou šanci mohl mít. Máme ale spoustu kvalitních hokejistů, takže jsem o sobě nebyl stoprocentně přesvědčený. V koutku duše jsem trošku doufal.

Sledoval jste minulý čtvrtek na internetu nominační tiskovku?

Koukal jsem na ni, celkově mě zajímalo, kdo pojede. Stejně jako další okolnosti. Kvůli covidu je aktuální sezona na hlavu, tak jsem chtěl zjistit, co všechno budeme muset kvůli olympiádě podstoupit.

Co se vám vůbec jako první vybaví, když se řeknou zimní olympijské hry?

Samozřejmě Nagano, to bylo jedinečné. A hry jsou taky ohromnou slávou sportu, dorazí ti nejlepší sportovci světa. Byť tedy v hokeji to kvůli zákazu pro hráče NHL neplatí

V době ZOH 1998 vám bylo šest let. Máte na Nagano nějaké konkrétní vzpomínky?

Mám, ale jsou matnější. V šesti letech mě ještě nebavilo sledovat zápasy v televizi, protože jsem z toho neměl požitek a rozum. Následná euforie celého národa pak ale poznamenala i mě, malého kluka. Bylo by krásné, kdybychom takovou euforii našemu národu zase vytvořili.

Připouštíte si, že rychle se šířící omikron může kdykoliv zasáhnout, takže nikdo ze současného kádru nemá ještě účast na hrách jistou?

Je to hrozně nervózní období. Celou dobu můžeme být negativní, cítit se zdraví, a nakonec nám třeba až na letišti vyjde pozitivní test a je po olympiádě.

Vedení reprezentace připravilo pro 12 nominovaných hráčů z KHL, která byla minulý týden přerušena, tréninky v O2 areně. Zatím jste ale na ledě jen v pěti. Je to velký nezvyk?

Pochopitelně to nejsou úplně standardní tréninky, na druhou stranu si dost zastřílíme a hodně nacvičujeme předbrankové situace. Jsou to spíš dovednostní tréninky a baví mě. Navíc jsem uvítal, že se KHL přerušila a mohl jsem do Česka odletět o týden dřív, protože v Chabarovsku jsem byl od půlky prosince bez manželky a syna.

Takže vás nenapadalo se do Pekingu přesunout přímo z Chabarovsku, odkud let trvá zhruba jen tři hodiny?

Trenér se mě ptal, jestli má cenu jet do Prahy a připravovat se v ní. Já byl ale rád, že můžu jet domů a dát si české jídlo.

Od příštího týdne se v Praze uzavřete do bubliny, která vás čeká i v Pekingu, kam se první část týmu přesune 27. ledna. Mrzí vás, že se v čínské metropoli na moc míst nepodíváte?

Něco podobného jsme zažili už loni na mistrovství světa v Rize a čekám, že teď to bude podobné. Ale je to smutné. Nevím přesně, jak se budeme moci v Pekingu pohybovat, ale pokud by byla šance, rád bych se ve volném čase zašel podívat i na jiné sporty.

Na které?

Lákalo by mě lyžování, ale na to se určitě nedostaneme, protože sjezdovky budou od hokejových hal daleko. Vůbec nemám představu, co bychom mohli vidět, ale ve finále mi to bude jedno. Rád bych se šel podívat na jakýkoliv sport s českým zástupcem.

Před sezonou jste se ve 30 letech vydal na svou první zahraniční štaci. Jak to v Chabarovsku na Dálném východě zvládáte?

Je to fakt ohromná dálka od domova, ale v tom bych zásadní rozdíl neviděl. KHL je úplně jiná než extraliga - rychlejší, kvalitnější. Jiná je i mentalita Rusů a o to náročnější je přizpůsobit se a najít si cestu, jak fungovat.

Co přesně vás v tomto směru zarazilo?

To je na delší povídání. Obecně si ale myslím, že jsou věci, které by se měly řešit a ony se neřeší. A místo toho se řeší ty, které by měly být automatické a neměli bychom se o nich bavit.

A po hokejové stránce? Amur se ve Východní konferenci pohybuje na hraně postupu do play off...

Příprava nám vyšla nad očekávání a kvůli tomu vznikla; dovolím si říct; přehnaná očekávání od vedení, která neodpovídala kvalitě týmu. Sezonu jsme nezačali nejlíp, což stálo místo trenéra Vorobjova, místo kterého přišel Michail Kravjec. Pod ním to ze začátku nebylo ideální, nebyli jsme ve své kůži. Po Vánocích se to ale zlomilo a mně osobně se začalo víc dařit. Trošku se to uvolnilo a mám ze sebe mnohem lepší pocit. Někomu trvá zvyknout si v novém týmu kratší dobu, mně to zabralo více času. Teď už se ale má hra blíží standardu, který bych chtěl předvádět.

Pomohla vám k přivykání v Chabarovsku přítomnost krajanů Bartošáka, Jordána a Tomáška v týmu?

Určitě. Michal Jordán je v Amuru pátým rokem a době zná lidi v klubu i město. Hodně nám svými doporučeními pomáhá, nejsme na to sami. Když zrovna máme volno, všichni si i s rodinami zajdeme třeba na večeři a popovídáme si o jiných věcech než o hokeji.

Jak jste na tom po půl roce s ruštinou?

Ve škole jsem ji neměl, a když nepočítám učení se pár základních slovíček po podpisu smlouvy, první kontakt s ruštinou jsem měl až po příletu do Chabarovsku. Teď už ale nemám problém, že bych se nedomluvil. Rozumím dost věcem, i když mé odpovědi jsou strohé a základní. Plynule nemluvím, ale vyřídím si, co potřebuju.

Co azbuka?

Ta mi nedělá problém, všechno základní si v ní přečtu.

Jak jste se při tripech vyrovnal s dlouhými lety přes několik časových pásem?

Většinou se lítá okolo osmi až deseti hodin a je daleko jednodušší se s posunem srovnat při cestách na západ, kdy letíme po čase. Při návratech na východ proti času mi ale trvá tři čtyři dny, než se srovnám. První dvě noci jsou horší, kolikrát se probudím ve čtyři ráno a už neusnu. Dá se na to zvyknout, ale v mém případě bych se k desetiletému působení na Dálném výhodě úplně nepřikláněl.