Když kouzlil Fakír. Sověti se nás báli, já si z nich dělal srandu, vzpomíná Holeček

Musíte mít kondici, což jsme samozřejmě měli. Rusové sice jezdili na dlouhá soustředění na bázu, ale za takovou cenu, abych tři měsíce neviděl rodinu, by mi ty medaile asi byly ukradené (směje se). Pochopitelně jsme s nimi v té době nemohli závodit, ale byli jsme chytří. Zpomalovali jsme tempo, snažili jsme se je znervóznit. Když jsme dali první gól, tím líp.

Kolik chybělo? Pět minut a byli jsme vítězové. Jenže německý sudí Kompalla nám vyloučil v závěru dva hráče, došly nám síly a vedení jsme ztratili. Vyřádila se na nás chřipková epidemie. Přitom před šampionátem nás doktoři naočkovali. A chytili to skoro všichni... Některé zápasy jsme odehráli v deseti lidech plus gólman. Bohužel pak energie scházela.

No jistě, protože jsme věděli, že na to máme. To byl asi vrchol našeho tehdejšího týmu. Ztratili jsme bod až v posledním duelu s Rusy. Ale i když jsme prohrávali o dva góly, srovnali jsme a nedovolili, aby nás porazili. V tabulce jsme pak měli o šest bodů víc než oni. Triumf.

No jo, podcenili je strašně. Začali s druhým gólmanem (Sidelnikovem), najednou to bylo 4:1 pro Polsko a do branky musel Treťjak. Ale jít to zachraňovat za takového stavu není jednoduché. Určitě byl nervózní stejně jako jeho spoluhráči.

Sověti byli přísně vedení, neustále pod dohledem, všechno měli nalajnované. Takže jsme se s nimi skoro nevídali. Já si na ně ale vždycky věřil. Oni se nás báli, protože jsme byli prakticky jediní, kdo je mohl porazit. Dělal jsem si z nich srandu: Copak, nejde ti to? Musíš se víc snažit. Ale ty zápasy mě vyhecovaly. Míval jsem 35, 40 zákroků. Treťjak třeba 15 a stejně jsme vyhráli. On chytal za dominujícím mužstvem. Jeho statistiky a pověst by asi byly trochu jiné, pokud by měl před sebou třeba Švédy, to je jasné.

Byl tam jeden. Michajlov. Zákeřný hráč. Snažil se mě pořád osekávat přes nohy, přes ruce, podrážet. Když už toho bylo moc, tak jsem ho tou mojí širokou hokejkou přetáhl a říkám: Tak už snad stačilo, ne?

To říkal? (směje se) Helmut je můj kamarád, on byl jiný než zbytek mančaftu. Asi i tím, že je Lotyš. Naštval mě na mistrovství světa v Praze 1978, kde jsme usilovali o třetí zlato v řadě. Nakonec nám k němu chyběl jeden gól. Vláďa Martinec ho sice dal, já viděl přes celé hřiště, jak byl puk i s Treťjakem za brankovou čárou. Jenže americký rozhodčí ten gól nakonec odvolal. Brankový sudí mu té budky za plexisklem naznačoval, že to pořádně neviděl, zakroutil hlavou a hlavní to v tom rachotu špatně pochopil... Balderis jel na mě tehdy v úniku, mířil nahoru, jenže puk se mu svezl, trefil to nad ledem a takhle smolně jsme prohráli.

Přišel Bobby Hull z Chicaga a přes slovenského tlumočníka mi říkal, že si mě Blackhawks vyhlídli. A že další den s ním letím z Montrealu. Nabízeli mi na tu dobu neskutečné peníze. Tak mu povídám: No jo, ale doma mám dvě malé děti... Hull mi tvrdil, že mi je do Ameriky dopraví Červený kříž. To určitě... Slušně jsem poděkoval a zase se vydal domů.

Tehdy mi bylo 32 let. To víte, že by mě to lákalo, ale až za další dva rok po šampionátu v Praze jsem dostal povolení odejít do zahraničí. S Mnichovem jsme postoupili do nejvyšší německé soutěže, jenže pak vedení vzalo Fina Valtonena a hned zase spadli. Já mezitím odešel do Essenu a ten postup jsem jim vychytal taky.